V dóm vstoupil jsem, šeř byla vlahá v něm,
bez ohlášení po matce se ptal.
Dvorné jsem minul zaklepání, hle,
a našel ruce v ústret vztažené.
Královna pohádky nábožné se smála
mi vstříc jak milci, hvězd pás frontu kol.
Pod brvou leč byl z Golgaty zrak tmavý,
zavlhlý věčně slzou zářivou.
A vyzařovala, že v dómu bylo záře
nad horu voskovic. Tak mnil jsem přítomnou
ji být, že z dómu prst na ústech, po špičkách
jsem odešel, bych nerušil ji v snění.
Před ní ve přemítání poklesnouti
bych váhal, neodvážil se. Kéž všudypřítomná
jest pro všechny, stvol nevinnosti
by nezakolís’. Jaké překvapení,
nečkané leč, jsem z jasu vyšel – v šeř!
Z ovzduší nymbu ve běžnosti tmu!
Tak assimilovat lze víře zor.
Tak nalézt’ jas v temnotě náboženství!
V stín záhad, tajů a propastí jeho!
Tajemné hloubky jeho, spodoba jste noci (šeře) chrámu!