Je věčné drama stálé ve obměně a zve se žena. Jedna pohybnost, a kdybys navazoval s skřítky spolek, ten sujet, zaklnut jak, nevyčerpáš.
A napřed juž se jemu vysmívala a její smích byl pošklebný a hrdý. Tak byla sanquinická příliš. Já to zřel. On beránčí zas měl kýs temperament,
směs krve jaké ve formaci muže. Věděla, paní bude, vyhrazená. Diky že váha citlivá je, triomphuje v sled, když značí ženy celé odevzdání.
Jak věštka usoudila, prozírala, že něha nevykypí, nevykvasí, že jest to látka věčně botnající, záhadná, měkká v dotek, poddajná,
jež vzrůstá leda a se nezmenšuje. A mnila, při polibku náhodném cizím, že neshasíná. Klání v sklonu že turnaje pohlaví jest, že štít
jeho je v dvé a kopí rozbito. A hrála netečnou a střízlivou, však výsměch Éru nepatřil, leč jemu. Ta finta, přetvářka a fikce,
ta vzněcuje vždy v líp krb, plamen něhy. Tím jasno, nezmírá proč, neumdlívá že. A on být mystem jeho stále se zapřísahá. Ona bezděk nestálou
jest, na mih odkládá jen fikci, zdráhání maskou zhrdá, abstinence. Druh vždy leč zbude v vrchol podnícený. Ó bez sklonu je Éra komedie,
jen v dvou to scéna v variantě věčné; dva mimové, a přece stálé drama, jak v kaleidoscop v vzchod vždy, původ znova. A její autor, hry jest účastník
a travestiant, největší atalan. Kdo jest jím? V prolog znáte předem. Je fabulist a fraškář, básník v neúmor věčný, ač na označení bližším nesejde
v střet, v shodu, krytí, ve splývání jevu i visage. Promítají se tři reliefy a značí totéž: Láska, žena, Éros!
Cookies on Poetry Cove