Za císařovnu Slávy vydám Tebe,
ó paní nad prestoly vznešenější!
Tě vzývat tíhnou pestří prosebníci,
tak pestří, páv barv vějíř nemá pstřejší.
Za dogma povýšenost, náboženství
se verse vznese, písni mé přej nachu
jen královského přísvit, odsvit sporý.
V chápání zbrojen být jak cherub třebí.
Blizna uskutečňující lásky strážné
však zůstaň nedotčena v plodnost vlahou
a dobrodárnou. V kontakt platonický
chci Psyché citlivost tak uchovat.
A v přísvit lampy dekorativní, jak v salón
purpurný uctívání, chci vnímavostí
zápolit, soutěžit s onyxem, prototypem
květinového nervu, sám netýkavka bludu
doteku kloubu.
Vím, ty shovívavá v mdlobu,
jsi v vinu prokázanou nedůtkliva,
lačná vždy oddanosti, žíznivá milce svého
a adoranta. Jsi k dissonanci v úlek – mimósa.