Strom.

Mě vedly kroky tam, kde májový strom stál, když bylo teple tak a nebe modrý květ a strom si haluze úbělem obsypal, andělskou vůni dštil, že tobě sladnul ret.

Mne cesta přivedla pod májem zkvetlý strom. I nesla každá sněť břemena ptačích hnizd a byl zde věčný ples a včely pluly sem i skromné sluníčko, bělásek vzorně čist

a tráva z dolejška se pnula zápalem, aby jí neušel s výšiny šept ni hvizd. Mně ihned připadlo, nemožno jinak též, to mladé blouznění, kde my jsme také tak,

kde chceme nejvýše, sny prozrazuje zrak, kdy v tužbách posvátných a v touze povstaneš, jež prostor bezmezný vyplnit schopna též. Neb všecko vůkolem, ne pouze vody běh

a lesk a hlubina, ne pouze vánku let, kde nevíš, odkud jde, kam spěje po květech a který modrý břeh zulíbá naposled, nám vrací naši tvář u věrných obrysech.

Neb opět dobře vím, že příští okamžik, jakkoli s důvěrou mu olbří patřím vstříc, v přeletu bouřlivém vše zvrátit může v nic a hnízda rozmetat a přivábiti vzlyk

do prsou radostných ten příští okamžik. Tak že až ztichnul by přehrozný posléz vír, haluze zlomené by žalně visely, a květy zničené se struhou bělely,

stál žebrák na místě, kde planul bohatýr, bez břemen stlaných hnizd, z nichž kázán u svět mír. Však jeseň přijde přec, byť dočkal bez rány se list jí, ratolest i kvítek rozplaný,

ta jeseň přijde přec, dnů lepších druzi pak se ztratí pojednou i motýli, i pták, jak přišel první chlad blíž kmenu bez rány. A přece přijde čas, zachmuří lazur žal

a tráva užloutne a haluz shodí šat a v celé nahotě strom krušně bude stát a větve litostně po zašlých rozpínat, co všeho bělejší sníh na kštici mu vzplál.

Leč přejde smutný čas a stačí jeden svit království neblahé z údolů vypudit, vyvolat puků sta i smaragdový háv a naděj na dlouho i květný zlatohlav,

na vše to postačí zlatitý, jarní svit. I vrátí se v náš kraj, mně milý nejvíc všech, od jihu skřivánci, slavíci plesně k nám a celý okršlek se rozeplyne v snech,

proti nimž marně jde královský člověk sám se vším, co nalezl květného ve ňadrech. A potok hlučný zas mít bude šumný zpěv utajen v rákosí, kde křehkých zvonců zjev

se časně objevil a pomněnky zas níž, kde širých, bezjmenných lupenů vstává říš, kde taktem ostřic klas kolísá u vln zpěv. A bude v háji hluk, hluk bude na polích

a kouzla veškerá se snesou s nebe zas a opět vyrazí od brázdy drahý klas a bude slyšeti křepelčin mluvný smích a v lesních samotách kukačky nízký hlas.

Nuže, když krásný sen opouští tvoji skráň a bujnost první jdouc na rozchod podá dlaň a přání skrývaná v prsou též zmřela tam, též máj tvůj odešel, s ním každý sladký klam,

již více nežaluj, bez pláče mysli naň. Vždyť víckrát ten náš kmen nádherný měl by květ, by život celičký být neměl spíše chlad, však s námi zůstal by až v sklonek tentýž vznět,

přemocný plamen týž a světlo napořád, by nebyl temností života zdejší květ. A čeká najisto slasť vrchovitá nás a cesta naše zde, kde mnoho je nám nést

lichého poplachu, nesnází ostrý mráz, s kahancem naděje v půlnoční hlubý čas od boha k bohu jest.