Neseme všichni kříž do Golgot tisícerých,
a co má vzdechů hruď, je marno jeden dát,
je marnost slzení, vší truchlivosti šat
a zasmušený hled
jak tisíc výčitek a hlodu teskný vznět.
Každý tě poznává jen podle rány v boku
hluboce bolestné, jest-liže na skráni
koruna bodavá se tobě přiklání
a říkáš hledě výš:
tvá svatá vůle buď, schyl se k nám tvoje říš.
Nes ten kříž zmužile, nes ho po cestě tvrdé,
zde v cestě nejlepší kamení trudné jest.
Až bůh si vzpomene, mír pošle s bledých hvězd,
však setře čela znoj
a anděl stoupivší zastaví ostrý boj.
Když přijdeš nejvýše na nutnou Calvarii,
tam dokonáno díš vadnoucím pozdním rtem
a ihned brány ráj otevře do kořán
a od těch strašných ran
duch silný vyletnuv stává se andělem.