Přichází s loutnou v forum života básník, v vzruch, který ohluší i zdiví. S jemnou a sladkou loutnou nebo lýrou, mu nástroj v lokty Phoibos, Pierra vtkla.
S hvězd fluida je stkán a sroben, střep meteorů, jež chopil za kštici ohnivou sám patrón specima. A mísí hlas ve vádu komárů a jepic dne.
Přátely hledá si, hlas zaniká. Ó rcete, čím ten překřičený hlas je v výkřiků záplavě trhu módy? Nabízí každý zboží svoje slnné
a ryčí, v rouchu harlekýna, skřítka i toze umravněné. Hlas je umučený! A shas by, buben přehluší jej zhola reklamy, překřiknutý odumírá.
Je třebí resonance. Ohlas, souhlas to množství, publika. To zmnoží tón, že z fora nevrací se vyhnanec. Nepraví prophéti, by uzly spletli
a z dómu vypudit se snažili krásy a umu, líčí umravnění a soudu vysokost a počestnost, correctnost, nebludnost. Však k nebi křičí,
pomněte, něžné loutny sladký trill, vznos a posvátné snahy ambrosijský kvil, ten překřiknutý, umučený hlas! Vás obžaluje, zisku vypasenci,
lichváři, kteří nejvíc v fóru řvete a pseudolahůdky své nabízíte! Vám v krb zapadne, v noci bezesné a z dna svědomí [vzpě] zavolá
kdys bolavý ten, ukřižovaný hlas! Plačící, kvílivý, tragický, nesmířený. Jde s loutnou básník. V trh má namířeno a spěje, kluše, běh má přímočarý.
Co učiníte? Ne, tón ubijete, leč podložíte přízní, sesílíte, zbudete anonymní třeba, ale sbotnat mu dáte, nejmocnějším hlasem bude
až, nejsilnějším. Vinníci fora, pravím, nebuďte, publikáni! Tón v příděl volá, struna, pták nitra vykřikl, zavolal v plán. On nemůž’ více, nežli tíhnout blíž
a pět a scandovat! Vy dejte resonanci!
Cookies on Poetry Cove