Ó by byl ten tvůj zrak jako je slunce v den,
ó by byl spanilý, až kouzlo sálá z něj,
a člověk volal v háj: jsem blah, jsem blah, jsem blah
a ještě plesání rozmnožil ozvěn rej,
ó kéž jsi líbezná jak jitro na horách.
Hle, naše všecko jsi a poklad jediný
a bije z kolébky ti naše srdce vstříc,
ó věrnost naši viz, odplať nám nastokrát,
ať růže pukají a neodchází spat
ni úsměv od tváří ni plápol zřítelnic.
A ten poslední zrak když hledí večerem
ve výši nebeskou nad hradbu dálných hor,
ať najde hvězdu svou, kteráž má sladký zrak,
a ona v přízni své když vešla na obzor
jak snivá Erinna, ať neustane pak.
Poselství lásky nes ne pouze v růží říš,
leč k sedmikrásce též, kteráž má skromný vzhled.
Buď ráje zlatý prach a máje ostatek,
ať svítíš úrodná, ať záříš rajský vděk
a pozdrav životu má, co je lidský ret.