Když večer přichází a tmí se údoly,
když stojí věže tmy a mlhy na vodách,
mající v nebi hrot a hrot ten hvězdný lesk,
co mluvíš do nebe, kam trčí topoly,
kam vzpíná člověk skráň a letí květný prach?
Když se ptáš večerem, budem-li luně blíž,
a láska nachází svůj ve hlubinách svit
a dává píseň v ret, ó by jsi ruce spjal,
tvůj rozzářil se zrak a za tu denní číš
kéž svoji Dilaram dovedeš pozdravit.
Ó valné moře hvězd, když sázíš písně v ret
a snění v bílou skráň, ať víš, že tlukot žil,
můj dech, můj živý zrak, mé dlaně pohár jest,
je zpěvu mého déšť a nitra vroucí květ,
čím se kdy nejvyšší den boží honosil.
Ó když se vynoříš, milenka leskem svým,
den zašel, sladce spí ve klíně slaných vod
daleko od země, božímu trůnu blíž,
jak vůní růžovou, jak dechem slavičím
a zvonem prsou mých lkáš, jásáš, hovoříš!
Ó sepni ruce své a upři oko v dál,
přes vlny upři je a přej si oslepnout
anebo pro lásku či láskou spasných sil.
Ó drazí, kéž by jen, ó nikdo nevydal
hlavu ni lyru nám v hněv vod a v trudný proud!