Jdeš smutný, truchlivě na prsou ruce v kříž
a vůně chrámové a vůně růží všech,
co vesna zplodila, na cestu tvou dští dech.
Jdeš smutný s otázkou k přítelce zlatovlasé,
kam jdeme, dítě mé, neb v temnost zříš a zříš.
Ó bys se kormoutil pro dívky cudný zrak,
který jest temný též, však září sladce tak!
Bys byl tak zkormoucen, to byl by šťastný den,
dojista lepší byl a úrodný byl dosti;
však jsi o diadem, o žezlo zarmoucen.
Tvá strasť je bloudění, tvé zničení je klam
a pláče srdce tvé, že bije v ně déšť hvězd.
Ale jsou propasti a klesni na dno sám
a bude dobře ti a bude dobře zemi,
když nezvedne se již prach hanobených cest.
Či klesni aneb věř, když krok jde údolem,
že pluješ královstvím, že daň svou dává květ.
Ó srdce na srdce a utěšeni snem
anebo ve propasť či volte ve hrob dolů –
leč věřit sladkost je, jako je na rtu ret.
Pak ihned rozumíš, když paprsk chví se s hvězd
a luna stříbrná hrá v chladných paprscích,
když filomely sen spí prostřed ňader tvých,
ó sladký anděli, dští vavřín, myrta věnce:
vše dává královi, což krále vskutku jest.