Je krása energie, slyším zníti. Je přenos mohoucnosti, není věčná. A ihned na to nóty navazují a explikace: Také krása neví
dne ni hodiny, není nesmrtelná. Se rodí, přerozuje, obnovuje, křísí i vzniká, leč též zaniká. A z živelnosti tvé mít podložení
musí. Ty nad svou energií též musíš bdít, bys splodil ji i schvátil. Lakotnost chimerská je dvakrát dým. Je krásy území, kam stačí energie.
Její i ústředí, media její mysta. Tak od ukáznění vše odvislým je dvakrát. Ale při vyjezděnosti i disciplina obrousit se můž’.
Je její setrvalost dvojsmyslná. Potíž se neznamená, semklost kázně a energie výron uniká... A dobře tak. K šklebu i podcenění
by došlo tak se. Nedáš, energie, nerodíš vzdorovitá, neplodná? A bard by otočil se k energii a káral by a přel se s sílou vlastní.
A krása doznala by ponížení, pohanu, urážka by zrodila se lénu posvátnému, pro Pierru zlatitou pohana a hýřila by.
Ne neskonalost, krása je energie! To rcete, epigon tuk v pozor staví fóra a snaživec jak athlet tuží svaly. Grazie v souboj pojďte! Musy v turnaj,
leč jiný, smysl je míň chimerský a neskutečný juž. Umění tím jistě nebude znehodnocováno, ježto vzkyne, rek přijde, jenž se zahonosí v pych tož v foru,
že sama Homéra shltnul i s střevy, jich obsahem vybraným. Či to pokyn kráse, by hlasem sytým, posíleným jen hovořila? Však sotva stačí podklad,
když v lebi netkví klobouk apokalyptický. Ty musíš v skráň mít kápi, vínek daru v specima předurčení mysta. Pozývá, přizývá v atrium kdo? My jsme robustní,
ježto jest krása také robustnosti a živelnosti božské dědictví, výhrada. A energií jest a původ můž’ mít, jak bublina, z třtiny!
Confesse umělce zda potom zní: Jsem artist, sám jsem, z direktivnosti vše beru a vážím! Ten je vzchod a původ, z nicu! Tak tvořil neskutečnou ideou,
ze schema také pratvořitel Zan. Krása je energie, autor je bez myšlénky. Ona tě oživí jak apota, jen v forum přijď, v břeh, třeba v klín síť rybí.
Je všech a ve všech. Liberální v vrch poznatek, these. Hudba nitra, která dští, plá, vzchvívá, nasazuje, určuje. Hle velké věci nechtí stačit dnes.
Však stačí naděje kyn širé rotě. Med Haemu, přinesený věštci, dým, a posvěcenými Pierry sluhy, kastráty, avšak stačí vepři módy,
jenž v čtverhran fora, nároží cest postaven, když rozmažeš mu kol úst všaké lejno. Tož slibů, domněnek a předstírání. A proto cápek kýs spěl do kuchyně,
by nacpal břich a získal požitky za požitky a sladké lahůdky. Tuk za tuk speculoval, účtoval, směnit mnil, dát a odměřoval dósy.
Však když se nejvíc a důkladně napral, že břich se zdvih’ mu samý pod nos v glób, když mohl naň jak na vrch vystoupiti Sinaie, zmdlel a zhloup’, byl tupým zhola
a pozdřímnul, na krásu, energii a počin celý prvků výměny a darů, lén a dědictví, na úkol, účel, úmysl, dílo, na obměnu žití, síly,
na exaltaci a Mus devět v chór, na cestu v Parnas stezí příkrou výš v lán trojí stupňů, dím na energii, na čar i trud, jak na smrt zapomněl.
Cookies on Poetry Cove