OPICE.

Za chvost se drží v klícce své a klímá. Je k lítosti. Co maskou její říci Dis mínil nebo Zan? Ji zburcovali a blyskla zorem. V příklad ubohosti

je visage její, víc než žebrat nezná. Hrst nastrkuje jako bohém sešlý a dlaněmi pro pasquil zaprosila diváků. Vzpomínám, tu zřel jsem líc

kdes v albu kritiků. Ten licous, bradu. Ti po generósních se naparují a na ochotu dlaň hned natahují. Ten boltec fauna jest. Pro lest i zradu,

by chyt’ v ni nášept latrón v galopadu smyšlének, fint. Sám imituje, však žďá jen původní a neskonalé, originality vrch! Dík, svůj vždy jsem!

Kyj k trpasličímu by hodil zde se herou, v starý atribut, však tříška stačí, třtina či tyčinka. Jak ta figurka potrefná, bloud též jest, holeček. Tým

moudrosti, vždy leč něco nechápe, nestihá, nemůž’ vyrozumět zhola. Co výklad nemá třebí, v šíři valné promlouvá o tom, k čemu explicace

je povolána, skrblí v discours tam. Cos uklouzlo mu v postřeh, oponuje či v prozíravosti a pikle kuje? Toť protest nevysloveného, jenž persifluje,

předstírá velikášství vždy svým za kožichem. A obětí je autor nehonosný. Mu nástroj sbortí, squalifikuje tón, bloumá po lichostech, zevniternostech hňup,

opice ve skřipci, nerv, jádro věci, pól jistě jemu, úhoř, uniká. Však v mravní podstavec žulový, v skálu pro sdiferencování bližší chápeš vše,

ó mistře spravedný. Propastí chimery ti zavrženci, věčně nechápaví nemají struktury a jsou stejně vilní. Um nemůž’ nad snažení jít, je dým,

brak, pýr. Zkad jev ten trvající a věčně živý? Času i dne pierského, fora i trhu hříčkou překocují disposici. Vše porušují, kazí

soudci rozmařilí a neúprosní. Výklad ký? Aesthet nad Phoiba a gramatik nad gramatiky, jenž by znervósnil a morósním byl, nemít k pokárání,

vytknutí cos. Zavilý kysele se tváří, líčí, ježto nezná jinak v výkon, co intrikánsky, chytře usmívá se nad svým kavárenským tassé kávy.

Ti pokrytečtí líčitelé vznětu či odmítání. Cirky oběti jsou asi jiné. V co líp směnila je? Jsou spíše opice či vepři krásy

a věcnosti? Opice ke mně vzhlíží lítostně. Jedno jisto: Pták a pěvec pěje. Co činí kočkodan? – Vepř věčně leda – chrochtí.