Větvice planoucí ve květu tisícerém, když dlouho v noc jsem stál pod nebes plamenem vyrušen k blouznění již nejprvnějším šerem, kde stíny měřil jsem, jak poklesaly v zem,
mou skráni skropila krůpějí rosná tíž. A na to děl jsem hned: noc má své světel sbory a rosa sladký pád a slavík ukrytý svých stesků poklady a jistou vůni bory
jakož i květ i svit svůj podíl určitý, určitý úděl svůj a přidělenou říš. A člověk ocítá se mezi dvěma světy, jej oba táhnou blíž, jej chce pro sebe mít
i skutečnost i sen, chlad, plamen, stín i svit, aby se v otázkách pověčných chvěly rety, a člověk vnímá vše, vše rozsuzuje sám. A v tom jest veliký a v tom je nade všemi
a to jest jeho tvář, rozeznávací tah. Vše drahou určenou se béře, hvězdic plam, puzeni nutností jdou ptáci k jižní zemi, však člověk může stát, jít, volit na cestách.
Svým aspoň účelem vše v tvrdých poutech stojí, král člověk je však prost a má svůj zdravý cit, a vášní hlubinu neb ňadro schopné k boji i jasné vědomí, že přičinlivou dlaní
svou tužbu nejvyšší je si s to ukojit. Že horu vyvstaví, kde nyní propasť hrozí, že vody nastaví do sloupů jako v den, kdy zuřil Faraon a protivníků vozy
sledován středem vln šel chvatně Israel bez chleba jistého, však za to svoboden. A opět klesne hned Mont Virgine chlum země, ten vrchol vrcholů, jak člověk své „chci“ děl;
a v skalní žulnou plec svou paměť může rýt a živlů mocnostem se na šij postavit, neb naše otrocké a poslušné jsou plémě. Již nikdy nezdvihej ku nebi slzný zrak
ni trochu smutný zrak a zasmušené líce. Nebo jsi víc než květ, než sladce zpěvný pták, syn boží zajisté, panovat zrozen však, toužíš-Ii hvězdou být, věz, drahý, že jsi více.
Cookies on Poetry Cove