Než kypěl oceán, jsi, poesie, byla
v střet, krytí s Tyché, jež roh v dlaň má zlatý,
jsi věčna dcí, než Gai plán, terč vzňatý
v klín aethru kýval, v pól jsi blaho dštila.
Bys nardem, librem onyx naplnila
člověku, mísíc v blín dech kroku, máty,
v hled nesetřela slzy sůl v glób klatý,
zda prázdnotu bys žítí nahradila.
S nomadem v slujích, pralesech v bok dříve,
ve fauna podobu, jenž těkal, kůže Héva,
zástěru odvrhla’s, jež brak ti, pleva.
Za veteš umělý vždy víc háv’s vzala,
z bludiště bludu v moudrost spějíc stálá,
jež s zákonodárcem též počítala
vždy na tě, Haemu dci, ve léno tklivé.