Byl’s maska, runy její měl jsi v líci.
U tvého sargofagu Thalie sedí,
lká, teskní: Cíl ký větší snil jsi zvící,
úmysl pojal’s stihnout jej. Víc nedí
pro smutek nesměrný. Ne eurus hřmící
víc krajem vlá, ne špicí v kmentu hledí
výš k aethru sosna v sněhu, pram hle bdící
dál spěje v chantu vln, stróph k odpovědi.
Člun rybáře tam Cerbera snad v prám
se dlouží. Ověnčené bloudy svésti
mní za obol snad, ryk salv jimž vše štěstí
byl, tyrany své discipliny v tresti,
olovu, medu, šminku propůjčili
již rys, by v Creusy rounu jak, se sžehli v chvíli?
Za roli, jinou v Aid snad smění v cíli!