Veliká, největší, i květnatá i věčná,
nejširší stuho mezi údolím,
jež lká a naříká, a výšinami všemi,
jsi most nad propastí a pluješ nad námi,
útěcha ubohým a zastrašení zlým,
kleneš se jiskrná co hvězdná dráha mlečná,
jsi slunce za dne, hrozíc vlnami,
o jisté smíření šumotem vánku dbáš,
u večer májový když chodí haluzemi.
Jsi vzduchem přemnohým, je živíc od počátku
a strmých na horách jim bodec podáváš,
by se to lépe šlo, ó světlo drahé duše,
jsi po potopě hned ratolest první zkvetlá.
Jest-li že rozkoší či vzdech jsi z hrudi vzlétla,
jsi vždy sloup ohnivý, za kterým v lepší tuše
se béře proud a proud ze pozemského zmatku,
jsi prvním edenem a zbýváš poslední.
A v tobě shrnuta též spravedlnost žije
a všechno tajemství, co jde ho k poledni,
co jde ho k východu, co v sever, na západ,
co jde ho k myšlénce, co k nitru, živé duši,
jež kypříc pozvedá i sílí poesie,
jsi cností veškerou, jsi zdobou lidských čel,
jsi lampa, také ret, očima vlídných vnad
a květu skvoucího jsi nutný zlatý pel.
Jen dále mocným hroz a chudé plece hřej
a slzy vysušuj, kde objeví se vřelé,
a bojovníky zdrž a budiž láskou svatou
a milosrdím buď, buď shovívání skvělé,
ku spánkům člověka snem nevadnoucím přilni,
buď vozem ohnivým, co vznáší u hvězd rej,
by jako Eliáš, Kristus a posud silní
smrt potřel všechen lid nebesky mírnou patou.