V před oči tvoje stále vyzírají,
hrot prsu ukazuje výš. Chci vzor
pro píseň svoji, dle něhož plát v taji
bych moh’, ji stavět a milovat v svor.
Je úkol básníka, by spodoboval věrně
skutečnost. Co se krylo v touhy chtíči,
to roztavil by trilky ve slavičí
a v krásy zrcadlo, tož na tě, hleděl směrně.
I činím resumé: Jsi model čaru.
Na ňadrech tvých postavím snění chrám.
Jsi podnět umu, vše sburcuješ k zdaru,
přivábíš. Na jich bělu v drahokam.
Minaret, věž ve hvězd až plání. Divu
architekturu, sloup, architráv slynný.
Čistší a krystalnější osnovu z vlivu
tvého a fantasie svojí pavučiny.
V noc poutí luhem v bok plát budeš luna.
V krov zvábíc zlato nebe, zvony sfér
vzbudíš a hudbou opojíš jich věr.
A vše to vpije, zopáčí má struna.
Pieça šplhá výš kol tě jak zvoneček.
Vždy víc se přimyká a klíží, pojí.
Chci model pro um, vzor, příklad, kyn v vděk.
A tebe nalézám, se, píseň svoji.