To jsou dvě věci vzhledem milé v snech prvních, líbezných od světa sklamanému. A jak se blýskají, pravíce udatnému: Jde-li o svatou věc, kéž nechybíš se cíle!
Když jde o svatý sen a když jde o lepší, krásnější lidstva den. To jsou dvě věci, o než opírá se, na kterýchžto mír vlastně – je-li – stojí.
Vždy hotovy se chvět, vždy řinčet slavně k boji a krve stápěti se v červánkovém jase. Vánkem se chvějící a bouři zvedající a dobré věci to se spravedlivou lící.
A rostou v ceně v spravedlivé ruce a stávají se ohněm v ruce zdatné, ohněm, jenž křísí, čistí síly platné a žene k výšinám andělským dosti prudce.
V němž fönix velkých duchů se zvedá k většímu a nádhernému vzruchu. A srdci českému tak mnoho musí býti a musí svítiti do věků dlouho dál
i meč i mlat, jejž předek v ruku bral, ve ruku svalnatou mocného žilobití, ve ruku královskou, jež kalich třímající byla tak strašlivá, vítězná a se skvící.
Jež znala mečem hnout, že jiskry z něj se lily a úžaslý ten svět slníce oslepily, bušící, že se chvěly nejvyšší chlumy země, když rána první se rozlehla volně, temně
a letěl písně mrav, by papež uslyšel přes polský zlatohlav. Meč je věc stařičká, tak stará jako lid a vyšla od Boha, jak vše jsme od něj vzali,
a kdo zná cenit meč, nemůže zabloudit. Buď hanba oceli, který rez škůdný halí. Již anděl třímal meč plamenný, věčně skvělý, když lidé zhřešivší z cest ráje vycházeli.
Cookies on Poetry Cove