Ó zda-li srostlý jsem já s tebou, klenbo hvězd,
když hvězdy zrna jsou a víno z nich můj sen,
když jeden srdce let, let touhy je můj den
a s výšin sladká zář mi oleje proud jest,
jenž line v duši mou a rozhárá můj vznět.
Ó harfy zlatité, když jdete výšinami,
jak srdce rozchví se a rozezvučí hned!
Jak tančí loďka má večerem na vodách
a jaký z otvorů jde libovonný ples!
Jak tlukou slavíci, když mír jde od nebes,
když také ze dna vod jde světel lesk a nach
a v duši vyvolá lilije, jisker svět.
Teď dno se modlí též, oltáře hlubin plají
a vroucích polibků klekání může znět.
Ó čarů líbezných! když ve dne plakal květ,
zhas sotva hořký den, kalich se rozvučel
a zvučí jásotem a zlaté slzy pel
je vánkem zaplašen. Kéž nalezne tvůj ret
teď pozdrav andělský, šperk vděků Lauřiných,
a máš-li jediný jen halíř čistých díků,
poctivče, vymršť jej za hvězdy z prsou svých!