Nevidím, ostrovů když navštívil jsem břeh,
jaká to smutná tvář se vtiskuje v můj zrak,
je mlha na vodách a již je po květech
a luna záhy jde tesklivě na oblak.
Avšak ty, člověče, pro něhož šetřím hlas,
číš není dopita a cesta vede dál.
Ať nelkáš Mimnermos, tvá Nanno vstane zas
a spolu vejdete hned růží pod příval.
Ó věř, jak dítě věř, jen dětí život jest,
pro oblak pozdních mlh nekormuť duši svou.
Aj, teď je pravý den, den chmur a smutných cest,
však, kde jest nevěsta, šla za svou ozdobou.
I přijde rozkošná, líbezná přijde víc,
má srdce diamant, on věrnost má svou zas.
Ať není ptáčete, ať není květných krás,
to srdce pod sněžným ti šatem tluče vstříc.