Jsi snářem, léno lze zda zneužíti,
mníš zvýšit se, však v propasť krok se smýká.
Čím to? Že’s encomiasta stačil v spití
že v mih, chtěj cultovat věc za se, zákopníka.
Pythickým ohlasem vol strópha zníti,
v alternativu pro jedno se zříká
hruď dobra druhého. Čím klient v zbytí,
v soud. Co po něm ti! Patří každý do publica!
Tak modlitby lze skřivit účel, cíl,
lkáš slitování aetru, rozum bloudí
leč, lós co lepší od Haemu stesk loudí.
Ó skřehlé touhy, světla lacu v žďání,
skor prozřetnosti v pietu vzdát se maní,
přirozné z dob, vzrodu, v skráň v nadání.
Zda s krásou výš lze nad světlo poznání?!