Je těchou hérů hoře zřít, v rmut, bol
vlastní, byť v illuse holé a sporé hávu!
Hle, Mäeon sám ot krásy, v radu pol
to, věštbu, tragičnosti v původ v slávu!
Jen stesku svého hude caracol
kdo stále v neúkoj, je tvrdší v navu,
neoblomný, icarské skály v právu.
Zda v chluchoty své vosk je, suna kol
se bědných, děsných scény, v pohrdání
čím cynik, stoik sebou, vděkem žítí
a lénem, sinopský soud v zor kdy svítí,
se dlouží, roste v prospekt v coilon v vlání,
v nach líc kam baffard, epikurejec skryje,
Melpoma sceptrem v střep nestřídmý bije
kdy. Praeceptorkou’s ó dámy poesie!