Když Plato, Tyrtaeus vlast v stróphě hrdé slaví a v čest jí rozplývá, je vznešený. Jak prophet v póse sugeruje davy, dob údiv provází jej nadšený.
Ta láska k patrii kdy terč je žasu, jak doceniti ódy zbožné krásu? Je všeobsáhlé něhy mystická snad strópha dým, je méně klassická?
Tož v látce excellentní méně že by byla? Patrie všech a širší, brak je mnění? Ústředí schopností, zkad manna dštila, eliská oblasť, z níž vše přišlo snění?
Ta nebe pojímá i zavírá v se, záslužnější než ves horování, ta láska, úděl její piety nezmírá. Jeť zřídla žití ves to uctívání.
Pojímá boha, oko jeho snící a jeho determinace zřítelnici. V vážnosti proto nezbude v stín, v kradí či oceny hanlivé ve pozadí,
nechápavé. Mním, proto lyrika má dočkej vděku, že se vlasti pravé, eliské oblasti tož dotýká. Pravd pravdy, krásy krás a látky žhavé.
Pro šperky spirituelní kéž oči v šíři se rozvřely čtoucímu, ovzduší ryzí kdy vlastní kol se básník tvoří, mízy té individuální, kterou pieça víří.
Ethické písně náboženské čím jsou tedy Plata, mravokárné v mžení, Tyrtaea podněty ve heroismu tým? Zřít v látky volbě devotist je souverenní.
Však látka, podnět musí nakupena býti, volání pěvce heroiského jak. A hlas být musí nesklonný jak mrak a silný, veliký jak Sinai měna.
Hlas vítězný. Ve výtku, zboží v plen ké přináší, můž’ contemplant vždy říci: Líp obrať k jádru, podstatě zor bdící: Modlitba jest prosodie specimen.
Jen jiné genre, není z stróph území vymezeného, leč poesie z klína. Tak píseň nábožná. Zda látkou jiná jest, sestra Pierry táž přes dilemy.
Sionská, mariánská či ké zbožné látky. Ví dies irae tuba! Co helicon pěje její omnipotentní? Soud ví blízký, hladký. Jen slávu božství, madonny epopeje.
Cookies on Poetry Cove