Den zniká letní, ale posvěcen
jest v dost a využit, když zbyl Ti hles
a mih, bys šeptnul v pozdrav či naladil v chant
milostný pod balkon antické: „Ave!“
Zde lásky v presbytoř abstraktní, ryzí
panické, rytířské, jež ale veslem zvučí
ne jak chřest cicady, leč stance serafické.
Též koba posvátná můž’ svatyně být něhy.
Pilíře její týčí se leč v aether sám.
Jongleura loutna, která v soumrak vlahý
a atmosféru zjihlou zvoní: „Ave!“