Co hvězdu jitřní jsem Tě zříval, v formách, tajích uctíval symbolských. Zřít v líc Tě teď za loutku v muselín a dukát v třásni mním. Svolíš, nejsvětší, k té bezprostřednosti?
Na glóbu zřel jsem Tebe zobrazenou. Plující nad ním jak fortuna v záři. Tím nymbu jasem posud oslněn, pravdivost chápu, možnost Tvojí zvěsti.
Důsledků lepších vzácné početí a determinaci Tvé sladké něhy. Jak chápat, v Gai dol že lepší bytosti a významnější, závažné víc nebylo.
Glób, nesrozumitelnou sloku pějící, se valí v před a v prostor. Nikdo zřen nebyl jím či největší v ocenu vymíněn od dob v pych letu poslušné oběžnice.
A náhle srozumitelnou je, jasnost strópha a mluva colossa, je blízkým slovo, tróp, sylba, vzkaz jeho. To proto, v péč že ujímáš se léna, dílu svého.
Řeč věčnosti tlumočíš, příkaz nám, taj, kyn a hudbu, země v soulad sfér kadence. Aegidu Tvou nad colossnou Tvou osou triomfální zřím v žas plát.
Jsi nad glób, patróna že’s nad něj v ryzost větší. Mystická, božská maska triomphující. Nemáme, zříme, lepšího srozumění. Pluj, Tyché, dobro nad námi vždy v zalíbení.
Střez, zdrav v dík adoranty své, když oslovují Tě, žádají, ó, nehynoucí paní! Na mistra shlédni, jenž zvěčniti bachantku moha, se chví znesvětit štětec, barev pych
a portraitem Tvým roli přizdobuje. Tak minstrela zři, jenž předchůdce měl zajisté v písni mariánské, stanci prosté, však soubor sladil strun v hold Tvůj víc nestranný.
Cookies on Poetry Cove