III.

Na tvrzi krásy bílou vlajku svěsit já mínil, dech se vanu zmnožil víc. A poddýchl mé compilace plášť, dál nese mne, snad vesla proti vůli

má láme, není stesku v dosti. Klikatí úmysly. Víc zaúpěla Melusina, v kraj daleko vyzírám v hnět úleku, výron tuhne exaltace

blažšího snění, Atai ukolébavka. Kdos květy hrstě srazil, pošlapal. Soustrasti bosquet. Na odvahy vzkvět zmocnění vychází, co přikazuje.

Ze mlžin světů, mléčné třídy stkaný jen bělu, páry mluna démonický zjev uhrančivý. Tož herold vychudlý ve tóze vyrudlé, mátoha jitra

nad luhem kouřícího, sloupu, Moisa v zástin, leč rozbitého, zvraceného, tíhne, vagabund banqueroutu, kridy, fiaska, úžasu tribut v výnos pozvedá.

Co diváka se chví skor kolena. Je jiný lósů příkaz, řetězy semknutí jeho. Se množí ta legie nustatická a obzor zaplavila, opředla.

Je temno kol, v ně naenie vzdech sténá: Je život chudší, svět je vykleštěný, je nudný den, radosti okleštěn je kmen. Vise kreslí pohoršení.

Divadlo vlastí katastróphou vzúpí? Fanfára zaječela. Vzjel jsem z úvah. Zřím citovaný průvod potrefný. Xenie, lamie, harpyje, norny,

ve věnci s zmijí sepředených ženy, sibylly, megery, roj kakodémů konce bez, sfingy, které líce mají empyrie a drápy convence a osobování (legitimnosti) pstrých, kráčí.

Závoje, berly, hrká kloubů znění, ta artikulace má rhytmus svůj i pění. A herold vytrubuje, ač sám stiháš, co z apokalypse o lepším zburcována mysl:

Na Haemu hrůzy toť ta velká svatba, již rovné posud v dobách nebylo. Sudička nevěstou a ženich skeletem. Nevěsta Tisipha a Ares choť.

Se belhají, chřestíce, pomocníci jich díla. Sudička zubem v pochod skřípá a Ares zbrojí, pancířem haraší. Je nepřehledný průvod trabantů,

thessálských polí Fausta čarodějná to scéna. Obludy a příšery symbolické leč k tomu v výčet, souhrn. Prognósa, jež zaujala prestol chvíle, v ráz

vyčítá vzácných postav, tahu v přívěs řad, a stín svůj hází, vším jež bočná, ryčná, přítomnost, zítřku siná mrtvola. Tak Ares maluje v kameře zřítelnice

vznícené i rozhořelé, naznačuje, kovově duní krok, jenž tolik zvábil satalitů o týž slib, sázku, plen ve loterii výhry, k patám připoutal.

Jedni jsou zahubitelé pro důvod tuhý, jehožto pádnost schýlí váhy kyn, druzí jsou zachranitelé. Role se mění. Kolísá Niké, bok má každá hra

dvojí neb záruka kde v výtku. Na rozmar fortuny se staví, pod patou má strana táž týž písek nejistoty. Neb čí jest cíp ten, kraj, mez, dlužno mníti:

toť vše jest táž zahrada boha jen! Spravedlnosti jeho nelze v úraz nastavit překážku, jenž v moci má, by ruin propast květem zahalil,

tam šperk vtkal flóry, kde dnes nejhorší je nejtemnější hrůzy klín a krb. Dlaň jiná přesunuje těžiště, oceňování její je jiné míry.

Kohorty černé děsu genius vstříc lidstva světla s bílým vojskem k střetu se šine, kdo jej vyslal, vůdce dobra? To jiné klání značí úmysly

božství, domněnek, nadějí překocení jiných (cizích). Toť co v boj je positivní! Ač nález, zdání, odhad, mudrování mé pieçy jsou pouhé extempore dobové.

Za písmem pluhu brázda nových smluv se kreslit bude kdys, my prohlédnem, my hrou přehlédnem dob zlých ocenu. Soud svede děcko pak. Co válečníci

jsou, opáčím si v kruh a dedukuji: tím, čím byli vždy, dob ves v klín, v proud jich. Táž visage, struktura. Všicci počestnými se stanou stejně v Ara mumraji.

O výsledku nic v bezpeč nelze říci, krov jistoty a kloub a páku její běh, mikrohra utkání nemá v stálost. A přec jen užitečným bylo dílo

jich! Tlesk těžiž, kdo víc byl geniální v pychu zvrcholení výkonu. Jsou reci dnes i zítra, za věk! Sotva zvrátí však mikrohistorie odhad nestranný,

jímž duch mne úvah nebludných traktoval. Prospěchy, úspěchy, navršte, zmnožte strasti a zveličete lesky vítězství, k budoucnu obracím se do daleka času,

kde bloudit nelze, kde plá pravda jen, v cíp jeden, k autoritě jedné zvracím hled. K tě kynu pro stvrzení, Míne, víš! Tvá miska jediná neselže v soud

posléz, jsou všicci ctižádostní na výsost, všech hérů ostruha věk ves jen byla nezkrotná žízeň pochvaly a slávy. Jí Europa se zvrací v rumiště!

Fortuny věnec... Z jeho touhy co vykvete ještě blínu na luzích? Sardského pýru všudy plné lány! Nic nezbylo než Atai jiskra v srdci,

tam pučí v chlad kol, sněženka ta vlídná, v dech cauru, v euru štěkot, borea lkání. Zda všem nad hlavou sviští výtek bič týž, střetu nebýti bys víc, ó barde,

byl milosrdným, lítostivým víc? Migrují trofeje... Nejisté je štěstí! A vzpomínám na pole biblické, na pole krve, bědné Hakeldama.

Však ptám se, hádám: Kdy Job sbitý vzpřímí se, ubohosti žertva ozdraví té dračí vřavy nového porození, zda najde úsměv dávný korybant?

Vzkypělé doby blouznících generací dneška, obrody snad jste vzácné časy, mih může vzjít, že žehnat bude vnuk rány a bolesti a strasti, otců soužení,

jich trpělivost v příkrost zápasů. Ó zjasní posléz nebe zatížené inferna drapů mrakem, splyne jas, tryskne a zajásá a ti, již šli ke zmučení,

thyrs zvednou zkrášlený a ovinutý nového rostění žní vzácnější, o nardu lepším světa píseň vzní (vzhude), kde stance nejlíp cítěné snad v čas

ten též smočeny byly v síře Kokytu, jež kolem dštila, pramy linula, jí páchnou, víc než péč snad kázala, jí nataženy, nasyceny v rez.

Svou zkazku spřeď si polyhistor pak, co dnes zdá se nám sfingy otázkou Thébské, kde nelze dopátrat se Oidipa. Vše vyslov, doslov sám, kéž zvěst blažší z dob,

kde hory rodily, kdy snášel stlaní já krásy pierské pro jesle proroctví nového, pro zrození apolské, pro jesle (lůžko) obšťastnění Evropy.

A proto slavím mír, ne publikán nad sbitým lotrem, jej nepřizývám blíž, zvábiti nemíním, žeť pohodlí jest otcem, však hrůzy noci žeť plašící jas.

Je sladký jeho dech, je děcko mírné jak Favrinius, má vesla slídová, lehká a v zápraží kdy zaťuká libella přivanutá, zefýr sám

o které sní, touží po níž a vzdychá, ó blíž ji vítej, v síťku růžnou tuch a snění zalov smavou duši z Haemu, poselství holubice nad potopu!

Však posud krkavec jen nad archou se lósů lidstva vznáší, vykřikuje v jásání, že jest vrahem bratra brat. Zří Kainů kohorty a nikde Abel,

jen vzdorný Nimrod, luk a sudlici, z kadlubů meče, hroty, štíty, střely. Ó čas, kdy rovným bratru, onyx z hlatě onyxu, člověk, brat, kdy jeden v lánu

je Gai širém, jedna lidskost jen, kde všicci rovnoceni, v tutéž víru, bez hranic rozdílů a ras a typů, kde kdo a čím kdo, jeden idól znají

a vyhledávají. Ten dobra, pravdy a krásy v trojí podobu, obdobu, leč podstatu ve jednu. Svatebčané teď kvasu Tisiphy a Ara svatby

čím budou kdys, jsem děl, ta massa hluchá k ves kynu měkkosti, opojená tou hudbou pólů Pandořiny skříně, zmámena. Kdy svře se zas, klepne víko

její, ať běd se prvoklíčky (rhapsodie) ukrotí? Smíří se Pandora v mih pardonování velkého třesoucí se osy životy a Gai? Jaké jest odpoledne Europy?

Jsme v zenithu a níže sestoupíme či jitro jde a poutník stoupne výš na stupni dráhy k Elysejským blíž? V lán trojí apollský? Hle, průvod bědný

se zástupů v dol svřený stáčí kam, snáší i zaniká. V Avernu chřtán? Jak v báji v cíp kýs v stíny rozplynou či síra Kokytu je sežehne?

Jdou v žertvu Moiry? Či se vrátí smích blažší v rtu, vítězů pod květem, v jásotu orkán, jenž jak moře hřímá, ve trillu tirad s modlou fortuny

neporušeni ze výpravy dračí?