I.

Když o možnostech různých přemítám, když Psyché těká toulkou v Marsa plánu, lká, slzí zor nad strastí údělem, dsky pukly zvyklostí, co kolem modly

jediné lidstvo celé a Evropa krouží, jež Moloch nad jiné se vytyčuje, až zlaté tele předčí v přirovnání, pod patou půda chví co vulkanicky,

co příští dá, co všicci nevíme, co sama sibylla líc přihaluje, překonat nemohouc oraclum záludné, nezvyklé zvěsti příštího sformování;

co trosky hrozí každé convenci, dne, hodiny co nezná kmet ni děcko i krovy národů; prach přesýpacích co hodin kreslí zánik, potopu,

se plíží mythus lidstva vyvraždění: vždy myslit musím na Pandory skříň. To o výsledcích, zápolení, klání kdy přemítám, se hroužím v domněnek

hloub závratnou, kde neomylným v mih znejištění být nemůž’ nikdo víc krom Mína, s trpkostí osiřelých Musy mystů, co nepravdivost dominuje pstrá,

o ceně války, třenic hloubám Ara. Je Marsa pole vír jak rozevřená v šíř, v kořán ta skříňka. Větrů čtyř dech letí z ní v cíp ves ve chaos, co krb váš dýchá

sladkostí zateplení, v fauteille níž co v příz combinací se v zmatek noříte, vy konstruktéři, snílci formací nových! – vyje, běsí, sténá

ta smečka divá, smutná, tragická. Lká boreas, notus pláče jak fena, caurus i eurus. Lucifer se směje, vždyť ve obzoru plát zří sympleiady.

V tom snění rodí se má cantiléna, ač nesnadno pět příležitou píseň! Neb v čas ten co je minstrel s sporou stancí? Kdo ocení v líp historickou píseň,

kdo v snáz ji svede vňat, pro koho v spíš je stkána, sladěna, pro koho splývá? Je v vanů pohru oněch, v smeť jich květ přivadlé exaltace v podzim dějů

a příhod... Pro lidskost se smráká snad? To láká k meditaci dál, ač stvrdnout musí i flexe úvahy, Menandra, Saphy na stanci měkkou není mih ni podklad!

Okolí, stafage, milieu se směnilo chimerské, ve srdcích jsme osiřeli a zbledli, sesmutněli všicci, heslo ač nelze směnit, na štítu či s ním!

Směje se eurus... Ares se rovněž chechtá, mu blaží hruď, mu vény rozehřívá: Zří kohorty a legie, sotně, čety a roje, ryčí Babel. Touží každý,

by slezl prvý Nimrodovu věž. Ten roste shon, že nemůž’ poutí po cestách Gai míru kazatel. Svatosti dobra. Velký cíl

ždá každý rival, zápasu a střetu. Leč velký cíl, žeň váhá, oběť čím a cévy napnuté i šlachy; čím teď změt snů, tužeb skrytých, matoucích pseudoideálů

rytířství politického, historské slávy a její věnce, záhadné trofeje. Žeň váhá, dím, fragment je málo všem, je v zor jich, v odhad drobt, vše měří

ideálem se a z rozcitlivění nitra měřítkem lyrickým. Extase překresluje. Snáři političtí. Kdo aranguje plán velkolepý, aby menším zbyl,

se jevil v sled? Ten, onen, ale palmu ten vezme, trofej, komu milost lósu ji vtkne, přisoudí fortuny i Pána. (Dia.) Jsou všicci rovně úvah na indexu.

A břitkost promiň, též kdy úvahy, jež v dóse výtky hořkosti a rmutu, v pelyňku špetce tož být lékem můž’; satiry sám můž’ hojit škůdný mor,

žíravý, Perseus-Flaccus, jiní svědčí, žeť názor to v čas hodný přitakání všech Brutů okamžiku, chvíle, doby! – když snění mihu data srovnávám:

Tak bývali juž pradob zápasníci. Ký div arény scéna. Oči upjaty na trofej, která v aetru cimbuří až uniká. Co všicci výše zří,

jak Eliáše plášť s ohného vozu se snáší pro šťastlivce výhry lósu, by směnil se na fantaisie plášť, v střet pouhý Fausta, hrdinnost nasazují,

zebe to v hruď i úd, klam fičí z masky, zpívá to Melusinou kolem, krouží vír, piští. V extasi očekávání radosti se mísí smrt a zhouba. Skříň zatím Pandory,

dím, hýří a větry prou se o ves kout, hýkají, ryčí. Třtiny ves se klátí a třtiny ty jsou kmeny, národové! Cit, bytnost, podstata se proměnila.

Jim na skráň padá věže architrav, jak dekorace fikce divadla, za patrem patro věže Nimrodovy, za sloupem sloup a balvan za balvanem,

mosaiky ideálu charého tož dómu. Věž v troskách zříš. Však nikdo nedbá víc. Jen jeden zbývá question, v rtu visí a chvěje na líci, se křídou kreslí

poplachu obavy v ní bělu, zoru hádanka, jenž se v příští rozšiřuje (zvrací), těká, v pátrání hledá: kdy se živly smíří?

A do dálek se touha prodlužuje, a hádá, zří na průchod událostí, co odmlká se sama v chloubu Mneme svých příhod paměti a s rolí stranou

se roztoulala Crato – Uranie: Kdy přijde, vzejde Noe, aby jemu bůh naznačil, čas že, aby vyslal ptáka sněžného pro zvěst lepší? Duha kdy se vzklene,

ať naučí jej dobrotě své vlídné? Bouř hřímá, kde však těká spektrum sličné, by genia se scaly rozložily zas ve látku umění, poesie v čar,

by za hrom pěla hudby kaskáda, romance její i pastorale vděku, by naladila na šalmaje sladké? Za Ara zpěv by kouzlo Dindymy

vzdala a směnila, by nové obrazy, byť v zastřižení starém, blažily, by provenience zas chikem šálila, by genij na plamenu hasnoucím

feruli rozžhnul k novým bleskům (vděkům) krásy, kdy umu z víru vnov se vztýčí Promethys? Či Tandal pouze po úlevy doušku touží, co sněti plod v škleb jemu uniká?

Za jabko grazií úvahy usmíření, střízlivosti a ustřídmění v hnětu, co šlehne rmut, zas jabko Tantalovo jen zakývá se, vzchví a zasteskní,

vše dílo Sisypha, Danajské péče, co domluvou je válečníka žluči? Var její zříš... Studenou snad jsi, Pierro, střízlivou sama, teskné jsou tvé trópy

i scanse! Kde jest pravda? Co jest dobro? Co sláva, trofeje? Caurus a nótus zpívá! Dis zívl, útrapa ves je mu nudou

ještě, víc žďá si, svatbu Pluta s Tisiphou, a doba strojí, vystavila jen zde Ara zásnub s smrti patrónou, s kněžicí Aidu! A zrudlé sol

zániku, západu co ozařuje, jest totéž dědictví, jež dál se bočí, plá, oslepuje, pychem bije zor, na lidstva tabuli, v aréně žítí,

ve dlani fata colossné a šíré, tuhé a sdrsnělé až v hrozivosti lem, co truchlou dojemně je v Getsemanech doby všech duše, toužíc, kalich odstupuj

zkoušky a utrpení, s emblemu skeletem ve chvíle znak i symbol, kyne, svítí a caurem drtí Pandořina skříňka. V bol přílišnosti rozpnula se víc.

Kol sije prvoklíčky rozvratu. Květ snění rozbitý se sotva zdvih’ pro protest odtuchy a zas se sléhá. Austrie, o tvém lósu příštím sním...