Hestie naše věděti vám dává,

Hestie naše věděti vám dává, že k banketu zve Perun. Čest ká, sláva! Tabule nezvykle se nastavuje a křeslo přináší, v řad rozstavuje.

I stínů, hérů dávno sbledlých v radu zve roj ve ruiny kams Vyšehradu či v Blaníku šeř a stín boku v vnadu. Mníš na baffardů vzruch a gallopádu.

Hle, Bivoj kance, zubra v lačnost zvící Trut nese, Esaua hlad v šošovici, gastronom, fysiognom chuti bdící. To nářez božské, věčné neskonalé

špíže jak hostů chór, bastardů v mále! Leč Perun sousta nepřijímá, číš jen s oslavencem v toist zvonit zříš, se plnit, střídat. Tabule ot zpět

medvědu svému v šprým díl, sousto vmet’ své, blíž dvojici jak Odin vlků svých v zvěst autentickou theogonie báje, svědectví mythu, zkazku pověřenou

za havěť lačnou vždy, v chvil dlouhou, zmdlenou; za kančí slaninu se o historii dal s naším Palackým ve discours v harmonii. Hle, s otcem specima a davu v stih

víc ve conference rozplývá vděk, taje, co skřítek, bůžek, rek, host svého zraje v vrch rozmaru. V sled společnost ví mdlá, čím v českém Olympu v hřbet gorilla,

v visitu, nezřetelnou přítomnost. A Perun manuál si přinést nechá, mu jeho kómos stačí v hráze v dost, v něm cercopů žeň, malv mis, langust těcha,

věž ústřic, desertů; to hrozen v van lyaejský colosný či Canaan. Však Hymettu med Plato božský v všem stopuje, bradou kývá, host Blaníku strážný

jak, dílo samé bdí kdy v spánek vážný a spočin opojení hostiny chimerské, idólnosti v concurs ctný: Ne, pošetilá myšlénka to byla,

jež žítí vašeho píď vyplnila, lhůtu i dráhu, pane, přiťukněte a Aenea tam v tabule bok mněte též v pozdrav přátelský.

Cód ten kdy stiská v dlaň čtenář šíře, encomiast v kryt chýže bucolské, vesské samé, veň se hříže, bardál v studijnosti touhu i tuchu, píli,

vždy doba nesměrná je cíli blízká. V něm páky cyklopů ve rhytmu hrají hymnus bacchanale vítězství v taji, Husitů mlaty zvonit v něm se zdají,

Prokop jak, Štítný, Hus, ať v scénu zmýlí, z Záboje prahu dob v šer v prestol kníže, ať’s Hephaist sám, jehož pata se smíří, kdy zří jas ferule, v ké blaho víří,

Japeta, Elysia, v kolchické toury; magnéské spěje stanz a vír ať z chmůry. Kde penát, chochytka? S Kollárem v ptáka

v ballabile Terpsichory na dupáka či tanec moravský, slovenský mněte, rozmarným který či. To v vaši čest byl, pane, kvas, mistrovství svého vjmete

hold, Bivoje jej hodem frašným zvete kančím, jejž arangoval Perun v čest sám. Bivoj kus a material v špíž jen skyt’. Pak v slávy imaginární ráj pozajděte,

v apartement spočinu a kobu shon na ves, tož snění himerského v sklon. Pierro, namoč štětec, sáhni v nitro pro scálu stanze, trill, tróp, ódy v tříseň,

v io triomphu slav bacchanale v píseň v pych, v salom i audonis! Bellonou’s v kmit, kde střet zve za právo či pravdu v svit.

A zří chór olympský, ves divák v roj, zří, plesá žhavost, cohortě děl v skoj že vaší, apoti kdys probuzení jak na dineru spočin tobě v mžení,

ó mistře, blahosklonné: Dobré jitro, Perun, ot otci lidu, obecnosti. Hřmí kol, kyn k legii v žas minulosti: Io, nach hór, Lucifru svit, patrie,

ti vlídný! – Hlas vmísí v orgie ty chimerské se, nadpřirozné. Io, cód mistra a oslavence v písma pot, tož historie národa evangelium!

To módy pošinutí epicenium též klienta a mysta pierského, je stupeň v Haemos studia ouvrage v zdroj Herodota ve troclodyta zkumu.

I v refrainu opáčí plaše dumu co echo věrné meloduje nitro v vibraci: Io, genius specima z všeho, kolébka Hodslavic!

Má vlasti, dobré jitro!