EPILOG.

Já z dómu vyšel a zřel opět sol! Však menším zdálo se než lampa glorioly, jak muška svítící ve hloubi aethru, mdlejší než voskovice aureoly.

Jak mroucí v podzim bylo, nevyslovený jak pěvec malé. Tam slnilo věčné záření, kosmické to plání marnost bylo a pomíjejícnosti maskou šálilo.

K zániku předurčené kdy, však stihlo přec a zřelo, tiše stín se plíží za mnou – sláva. Ta vyšla přec, vždyť Dante byl jí k boku. Jak norny oko zřelo prosebně.

Lad zachoval by v pietě bard svojí i rovnováhu. Míru pro nemíru. Devotist slední, zřím, jest stejně ceněn. Co zbývá? Vyzout Mojžíš jak sandály.

I vyšli jsme a v se i kol se zřeli jak v noci šeř a stín inferna hvězdy... A skončiv hovořivost důvěřivou zřím, sol jak v pychu bledne, v tůň se stápí

kou, oko fauna jak slzící v nachu, jak stříbrný glób vzchází pro Tvou patu, níž zrůdnost bijíc, abys na něm plula ve pleiad nymbu a sfér slávověnci!

Planeta zářná vnov pozornost křísí a nítí mou. Zřímť, zlo níž se svíjí. Zmij menady níž, patróno slnná, jsi bytí i kultury symbol tragický

naší. Láká zájem k se, však vrací davu v střet svoji pozornost. Je velkým žítí tím timpem, paleontologie ať vzjásá. I vděčím, prostoru ves cíp a nebe celé

že Tvého portraitu jest zářný gobelín. A věčný. Vystižení lichotné, jest šperkem nádherným aetru, srdce, Jehovy – Zána pak šije jest nejumnější pro věk medaillon!