Co o Voltairu Fouquè jistí, víra
zda, Disa křtí jej jménem kdy. Zda čirá
bezpeč to, jistota, nechť v lásky zmírá
k volnosti vznětu. Králem černých voje
zda, dědičným či nepřítelem z skoje
lidskosti... Kde leč rozžhnutí vzal svoje?!
Či v něhy rozplání či žluči, Christa ssýlá,
Atillu, Napoleona, Voltaira s výše
kdy Elysium. Těm, jimž slán víc, spíše,
vždy břevnem v zor je, zášť jich jej ostýlá.
Však ot chimerský sieclu a díla,
co sok mní, quadratury kruhu tiše
taj stih že, odhalil, jej v dlaň svřel v liše,
jist zbuda v moudrost, jež se nepřežila.
Oválným universum zdá se maní,
leč legitimnosti má boky, zdání
co liberálnosti mní křivek plání
kol za hran, linií léno zrádné v klání.