Čím Psyché schamana, hrou fantaisie
skor, Pierro, je tvá, Pisga za Haemos čím,
ač paralelismus dob, pólů kryje
se léna, v pieçy vděk, genru v tým.
Jsi díla kejklíř, satir melodie,
máš bradu, roh, v střet diabolskou patu v šprým,
však studnu magická ferule bije
kdy v zvůli, poruší tvou, kráso, vím.
Nad polní květ je iris um dne, moda?
Lac neskalil v hloub době v studny, shoda,
nikdo, leč strópha, stanz je pýr a – voda.
Však v Hioba elegii, jak tklivá,
zda, bardále, vzpláš proto, dráha zbývá
pokroku širá, v nekonečnost zívá.
Však Syr, toť chant v nerv balsám, struna živá.