Jest-li že v podvečer se zjevíš nad horami
a dole v rozpacích se chvěje mladý bor
a staří pod lípou se obávají skor,
že ten den překrásný, co dneškem bral se s námi,
byl již ten poslední, co krásný střás se níž,
mně jako víno jsi, kterým si s nocí den,
den pryč se beroucí a noc zas jdoucí blíž,
pospolu zavdali a z číše trysklá ven
krůpěje nádherných a rubínových jasů
se volně rozlila přes hřeben modrých hor.
Anebo je to krev prolitá při zápasu,
v nebeských výšinách byl-li o žezlo spor.
A jindy když se chví ve vánku šelestném
ta lípa rozkvetlá a ještě vzrůstá nach
a zlatí okna chat a pluje na vodách
a celou poplašil v dřímotách prvních zem,
si myslím: je to šat, jako nad trůnem bývá,
neb člověk, to je král, z milosti boží král,
a jenom nádhera na nebi musí být,
jen zlato, lesk a zář, že aspoň růžemi,
jichž lepší, krásnější jih, východ nerostívá
ni mého kraje keř, se západ obsypal,
když kanul, rozplýval se vymodlený klid
od výšin andělských hluboko na zemi.
A ptáče zapadlo ve hnízda stlaný klín
či v klasech zažloutlých či mezi větvemi,
sotva vzplál granátem nad lidem baldachýn.