Číš, co nám vtiskuje okamžik do dlaní,
jen směle uchytněm, ji v hrdlo zvraťme hned,
když k růžím přišel krok, co srdce ráčí, vem
a pokud světlo je, se béře srdce v let,
netruď se o tmy v noc, ni tepla zavlání,
o chlad, co přijít má, slz mocnost nevlaž hled.
Ó drahý hochu můj, však pozná trn svůj čas
a rovněž světlo čas, kdy odechví se z světa,
a taktéž plameny, co provázejí nás,
chlad najde dobu svou a tráva zvadne již
a škoda krůpěje, co toast z číše metá
a o niž jináče se různě připravíš.
Ty ruce od očí, co budeš oči mnout
v vzpomínce na západ, jenž přijde krvavý.
Ty ruce od očí i až se dostaví,
neb místo želení neb místo odříkání
líp bude ještě pak chytati zlatý proud,
byť sledních paprsků určených umírání.