Klekání doznělo, které šlo k srdci všem
při hvězdách zářících a tichu vůkolí
po trůdném, palném dni danému bolestem.
Neslo se velebně, mluvící pouze k teplu,
a tudíž na prah sed’ můj člověk s mozoly.
Když zří teď na mozol, ať plesný vzletí pych,
kdys dle těch mozolů stát budeš níž či výš.
Vzdech letí do věků, ó úžas srdce tvého,
až na ten lidský zpěv líbeznou uslyšíš
a slavnou odpověď z rtů věčně milostných.
Je krůpěj břemeno, co neseš na bedrech,
na váze nebeské tok slasti na ni jde,
ohromný sladký proud a tůně přehluboká.
Ze vrásek jako z brázd vypučí ještě zde
květ snů ti rozkošný v těch nejpozdnějších dnech.
Jak sladký budeš stát, až zima zavlaje
a budou větší tmy a chladný, kratší den.
Aj, ze slz člověka andělé povstávají,
viz čárnou Elou, co bílá kyne jen,
a cesta trnitá se stočí do ráje.
A pot tvůj, velký pot krůpěje lásky jest,
jež dala srdce ti, šat květu, listu rys.
Ó slzy člověka v jak sladké víno budou,
ó Lethe za perlu, jež pryskla v řasu kdys,
a démant v korunu za kámen zemských cest.