Ne, vytrvám! Pryč, bázni lichá! Vždyť pro slávu a potlesk davu tak mnohý jásá, pěje, vzdychá, lká, nyje, v dumách kloní hlavu,
ba, když mu velí davu pýcha, i nad oblaky zalétá, a – jako pavouk obraz krásný, – svým šerým veršem oplétá
i rajských duchů zástup jasný, rve cnosti v kal a Hospodinu se posmívá – pro potlesk pouhý. A já bych bál se nočních stínů,
když blízka sláva, cíl mé touhy? Když tak jsem dumal, vůdce můj otevřel dvéře zrezavělé a v prostrannou jsme vešli sluj,
jež osvícena byla stkvěle. Na stěnách štítů navěšeno a mečů, šavlí, rapírů – vše předůkladně zhotoveno
ze stříbrného papíru –, ba ve krunýři lepenkovém tam stál i rytíř vycpaný: nu, dekorace, jedním slovem,
to byla věru bez hany. Skla kukátek jak v panoramě se leskla vůkol po všech stěnách; ta život předků zjevila mně
ve mnohých zajímavých scenách. V nich bylo vše – od mlatův, luků a staročeských opánků do snivých mandoliny zvuků
a josefinských copánků. – V ten zlatý čas, kdy ve zákoutí jsem Robinsona chtivě čítal, kdy sen o dalné světem pouti
tak často se mi v hlavě splítal, kdy obrazy ty spanilé se rozprchly jen v oné chvilce, pan učitel když provinilce
hnal od němčiny k násobilce jak od Charybdy ke Scylle, v ten zlatý čas k nám chodíval odkudsi kolovrátkář sivý,
jenž v kolovrátku svém měl divy, jak nikdo jiný nemíval. Jen ukázal se: ze všad letí už k němu s křikem hejna dětí.
A kolovrátkář hraje již; až k němu hochů dav se tlačí se smíchem chtivě blíž a blíž, že odhánět je sotva stačí.
Chceť každý dobře uvidět vnitř kolovrátku párky drobné, ty ručky, líčka, šátky zdobné, chce zřít, jak dávají se v let
a podle noty tančí hbitě jak lehké mráčky na blankytě. Tak v kukátkách, jež kolem v síni se rozkládala po stěnách,
jsem život předků viděl nyní v přerůzných jeho proměnách. Tu slavní Češi dávnověcí jen kaši jedli idyllicky
a zbraní ani neznali; leč, jak se vrazi přihnali, hned z holoubků se stali reci a zvítězili ovšem vždycky.
A dále plémě jiné zcela jsem spatřil v hradbě vozové: mohutné paže, hrdá čela – nu zkrátka, v pravdě rekové
to byli, jakých neuzřela ni Hellas mužná, Róma stkvělá. Ač slova žádná nezazněla jim ze rtů, pochopil jsem přec
(to z posuňků jsem vyrozuměl), že každý z nich tak řečnit uměl jak liberalní poslanec. Hned vedle uviděl jsem davy,
jež vlekly se jak mrtvol stíny a s gloriolou kolem hlavy se z vlasti braly do ciziny; jak vzteklice za nimi jeli;
dragouni, kněží s divou tváří – byl obraz to, jaký jste zřeli nejednou jistě v kalendáři. A dál zas vrchní s copem, mračný
se zraku mému objevil, jenž s drábem svým jak upír lačný ze selské bodré krve tyl, až dovršena hříchů míra
a náhle pomsta lidu vzteklá i vrchního i mušketýra hrdinsky svrhla v propasť pekla. – „Můj drahý,“ pravím mužíkovi,
jenž upřeně se na mne díval, „o Husitech a o Husovi už veršotepec každý zpíval; o dragonádě, Koniáši
jsou románův i novell roje, a mušketýrem, vrchním straší už každý vrabec děti svoje. Co máte zde, už terciáni
to chromým veršem líčí též; to vše je staré povídání a k tomu ještě – zpola lež.“ Když v létě na nebeské báni
se slunce libě usmívá, tu často z dálky z nenadání přilétne bouře zuřivá; strom staletý svou kloní hlavu
a žalně lká o smilování – leč vichor v černém mraků hávu rve zdobu listí s jeho skrání, blesk staré údy jeho drtí
a ryje ve vrásčitém kmeni, a jako děsný chropot smrti zní v dál i v šíř hluboké hřmění. Tak děsným mrakem pokryla se
průvodce mého sladká tvář, hrom hněvu zavzněl v jeho hlase a z oka šlehla blesku zář. „Ven odtud! Ven!“ tak zvolal ke mně.
„Pryč z této síně posvátné, kde tklivým hlasem mluví jemně hlas každé doby památné! Pryč z chrámu dějin, hadí plémě!
Jsi černý pták! Ó znám tě, znám! Juž neznesvěcuj podlou lící ten svatý minulosti chrám. Jdi! Slávu sobě hledej sám
kde libo, třebas – na měsíci!“ Dál neslyšel jsem. Bez dechu jsem stanul venku za chvíli, kde na květech i na mechu
se kapky rosné třpytily.
Cookies on Poetry Cove