V Kriváni živý kámen
prý leží ze zlata,
kolem v krystalných síních
jsou světla rozžata.
Dlouho tam, dlouho leží
a lká a pláče jen
a perlou slza každá
a růží každý sten.
Až jednou děcka ruka
jej vznese na světlo
a tkne se perel, růží,
co jich tam vykvetlo:
pak rozplyne se v záři
ten kámen ze zlata
a v růžném vzplane lesku
zem rabů hornatá;
na hlavu věnec vloží
z těch perel, ze růží
a ve výhni si skuje
na vraha oruží.
Když pomním, jak jsi bědna
dosud, má Slovači,
jak zdá se každou chvíli,
že zrak ti zatlačí:
tu v oko se mi vkrádá
jen slza bohatá –
ach snem jen vždy snad bude
tvůj kámen ze zlata!