Když jsem co děcko v hradě
se v snění ponořil,
měl každý kámen ústa
a se mnou hovořil.
Jen stará jedle větví
jim mlčet kynula
a stínem svým mne k sobě
milostně vinula.
Pak šeptala mi báje
o věže klenutí,
že tam komůrka tichá,
bez ruchu, bez hnutí.
V té kolovrátek vrčí
a zlaté vřeteno,
ze zlatých nití klubko
má děva spředeno.
Až zlá sudička přijde,
přestřihne zlatou nit,
usne panenka krásná
a bude věčně snít. –
Když nyní smuten bloudím
po hradu nádvoří,
již žádný kámen více
se mnou nehovoří.
Umlkly jedle dumy,
snad nechce promluvit,
že komůrku již přišla
sudička navštívit.
U konce snů mých vlákno,
strhla se zlatá nit,
však já budu i v hrobě
o své panence snít!