Krvavé jitro rozbřesklo se náhle Blanského lesa nade šumným svahem; ve starých vrbách nad Vltavy prahem popěvky ptačí, zasmušilé, táhlé
se ozývaly po krajině snící – v ševelu květů, teskných předtuch plna, šplounala v rouně pomněnkovém vlna. „Koruny Zlaté“ pod pyšnými valy
se rozložili boží bojovníci, prapory rudé, v bitvách vítězící, kalicha tmavým protkávané znakem, vesele modrým vzduchem třepetaly
nad těžkých vozů zkázonosným mrakem. Na hradeb štítu v pestrobarvé kupě žoldnéřů rota zevlovala tupě, za nimi mniši v tísni neskonalé
pod střílen pažbu krčili se plaše a rety jejich, bázní sesinalé, šeptaly k nebi tiché otčenáše. Tu dána hesla k líté bojů vřavě,
v Žižkových stanech bubny zavířily a v ryku polnic – na rtech píseň hromnou – útokem hnali střelci, pavezníci; v pozadí v prachu oblacích se tmící
bojovné vozy řadily se hravě na pokyn vůdců v hradbu neoblomnou. Houfnice tlamu děsnou namířily v klášterní fortnu hřebem okovanou,
již před úrazem něžně zacláněla haluzí svislou, květem obsypanou v rachotu bouře lípa osamělá. Seč hrůzyplná – o strmých skal hranu
se dlouho, dlouho, v zoufanlivém vzdoru tříštila českých bojovníků čela. – Val první stečen – pod klášterní bránu vítězně vniklo jádro chrabrých vojů
a v mocná vrata, spjatá závorami, bušilo mlaty, cepy sekerami. Co to? – Hle, dvéře povolily samy a do kořán se brána otevřela.
Nádvoří čerstvým obsypáno květem a na kolenou v libovonném stýlí družina věrných mnichů českých dlela, oděna v kmentu hábit sněhobílý,
zdobena palmy svěží ratolestí. Michael v čele – rozechvěným retem jal vítati se písma blahověstí táborské voje, ustrnulé žasem.
„Vám, bratři!“ zvolal povýšeným hlasem, „Koruny Zlaté klíče odevzdávám. Nuž jménem páně, dále jenom, dále. Jak nad hlavou já praporcem tím mávám,
tak obletá nás archy holubicí myšlénka boží, krásná neskonale, již dovršeno“ – – – – – – – „Tvé zrady dílo!“ dodal náhle vzadu
hlas divou zlobou vzteku sípající a mžikem ve hruď Michalovu mladou Rugerus veklál ocel blankytavou. Kles’ jinoch k zemi – zašuměla v pádu
bolestným stenem korouhvička bílá; do kvítí padl – příval krve vroucí mu barvil nachem roucho běloskvoucí a čarokrásnou hlavu kadeřavou.
„Nuž, ku předu jen!“ děsně hlaholila s výsměchem ústa opatova siná, „dál přes mrtvolu míru apoštola, dál přes mrtvolu nešťastného syna,
jehožto krev teď pomstu nebes volá na hlavu otce“ – Při tom ruky vzmachem Rugerus vyňal ze záňadří dýku a ve lví plece rázem si ji stopil.
Jat divou hrůzou, zoufanlivým strachem, žoldnéřů zástup rozprchl se v mžiku – táborské voje ve vítězném ryku kláštera síně šumně zaplavily.
Nádvoří pusto... Ze země se vzchopil řad mnichů českých k smrti zasmušilý. Mrtvolu chladnou bratra Michaela mužové zase na ramena vzali,
ji nesli kolem hlasně bědujíce: „Kdo mluvit k nám v tak sladká bude slova, jak rety tvé k nám měkce ševelily, kdy prorok taký povstane nám znova,
zastíněn hebkým křídlem archanděla?“ – Zastřeli kápí mniši bledé líce, a Michaela s pláčem pochovali, kde arkýřová věž se v olších tměla.
Noc pozdní byla – dlažbou vylámanou měsíce paprsk na cestu mi svítil z křížové chodby pod klášterní branou.
Cookies on Poetry Cove