Zas oživeny vzdušné síně řádu, zapadlé stěny svižným kouzla vzmachem se z rumů opět hrdě pozvedají; v zahradách planou tmavé růže nachem
jak v Hesperidek čarovábném sadu a pod arkádou v šeříkovém háji zas vodomety sladce šepotají. Kláštera dlouhé, smutné korridóry
se chvatných kroků ozývají echem, to mnichů bledých rozptýlené sbory cel opouštějí úkryt zasmušilý a v oratoř se ubírají spěchem,
kam v nenadálé strastiplné chvíli je svolal opat v bohabojnou radu, Rugerus, opat velmocného řádu. Již shromážděni v oratoři mniši –;
síň rozlehlá to – v nebetyčné výši gotických kleneb obloukové křivky se v arabeskách smělých protínají. Příkrovem černým ověšena stěna
v znamení smutku – pod clonou se tají malebná půda zlaté podezdívky mosaikou pestrou zevšad ozdobena. U vchodu mistra dlátem vytesána,
kropenka v stínu pilířů se bělá, jak bájná ona škeble stříbroskvělá perletí tmavou, blankytavou tkaná, v níž svůdné rysy Venušina těla
se kdysi z mořské pěny vynořily. Zázračná schránka – kdykoliv se schýlí zrak ku hladině vody posvěcené, vždy luzné zjevy míhají se na dně,
z vln obráží se malby drahocenné, jež po stropě tu seskupeny ladně; biblických postav roje pestré, švarné i bledých světic líce lepotvárné,
nebeských slastí jasem oslněné. – Dnes tváře tu jen zříti skaboněné německých mnichů na kolenou dlících, dnes modliteb jen tiché, teskné šumy
ševelí klenbou, na otylých lících se obráží děs hrůzy neskonalé. Hluboké vzdechy teskných mnichů tlumí chorály temné, varhan zvuky duté,
jež s kůru znějí k větší boha chvále. Jen žalost kolem... Tu se otevřely dubové dvéře, stříbra zdobou kuté, vedoucí z pyšné opatovy cely
a jimi vešel, oděn lesklou zbrojí, Rugerus opat. – Krunýř šupinatý opínal plece, obrovité údy, pravice jeho pádná, svalovitá,
již zdobil jindy prsten safírový, bojovnou nyní rukavicí kryta, svírala pevně v trapném nepokoji vášnivým stiskem jilec meče zlatý.
Obličej dlouhý, vína nachem rudý či hněvu žárem, vizír ocelový pokrýval zpola; chochol kropenatý z ptačího peří na přilbě se houpal,
jež posvěcené skráně opatovy na místě mitry dneska pokrývala; ku baldachýnu pevným krokem stoupal a used’ na trůn po oltáře boku,
kde v svitu hromnic vystavena plála velebná svátost v drahokamů jasu. Povstali mniši v úctyplném žasu a jiskra v každém zableskla se oku,
když opat v tato promluvil k nim slova: „Buď pokoj s vámi, v Kristu shromáždění! jak rád bych k vám dnes volati chtěl znova křesťanské toto, zbožné pozdravení,
jež v sobě tolik sladké těchy chová; však sebe sladší slova konejšivá nepokoj vnitřní nadarmo by kryla, jež nitro naše právě rozechvívá.
Hodina smutku hrozná udeřila. Táborských pluků roje nesčíslné od Budějovic chvatem k nám se blíží, za nimi bílou silnicí se plíží
vozové hradby řady hrůzyplné, jak bájných zmoků chvosty šupinaté... Však nechať stoupá k svěcenému valu kacířů plémě v pekla výheň klaté,
o hradby naše, jak o Petra skálu, pacholků českých lebka vzdorovitá na věky jedním rozbije se rázem! Nuž dolů tedy s tmavou roucha žíní,
pryč s hnědou kapí, směšným škapulířem, ty růženečky babské, klokočové, vysuňte z dlaní, odhoďte je rázem! a střevíce ty lehké sandálové
vyzujte, škorní odějte se tvrdou; brněním hruď si obemkněte hrdou, ať buší zase chladným pod krunýřem německá srdce, chrabrá, bojechtivá!
Až rozpoutá se boje vřava divá, pavézou vaší, nedobytným hradem, znamení kříže budiž vítězící! Ten symból jaré, neoblomné síly,
jež rozpínala v každé strastné chvíli nad otců našich bohabojným řádem vždy orlí křídlo hrdě šelestící! Ten symból oné neskonalé moci,
jež bratrům našim dálné na Půlnoci k vítězným bojům posvětila meče, jež zpupné rámě zrádných Polabanů uprostřed divé, vražedlné seče
zázračným prstem náhle ochromila a navždy zamkla zlolajná ta ústa, co v neslýchanou Hospodina hanu bezmála touže řečí hovořila,
jak Husitů ta rota bohopustá!“ Domluvil opat, v prudkém ruky hnutí vytrhl z pochvy čepel blankytavý, kde vyleptány v ocelové rmuti
výjevy z lovů, z válek divé vřavy. Na oltář opat položil meč pádný a šeptal nad ním slova požehnání, co zatím kolem v mnichů šumném sboru
se ozývalo hlasné proklínání, jež časem jenom přerval povzdech zrádný, když temným basem s vysokého chóru varhany „dies irae“ zazvučely.
Cookies on Poetry Cove