Život.

Za noci vlahé, v dusném vůně dechu, za svistu travin – v kvítek šepotu, snesla se muška ve bzučivém spěchu, v zahrady staré sladkou samotu.

Jasmínu haluz číši opojivou, šumící medem bájí východu, jí přihla k ústům – a v hlavinku snivou dum tisícerých sladkou lahodu,

viola noční chudá, zakrsalá, jí retem vlídným měkce šepotala. „Jak luzný svět! Jak blaho tu a milo, v čarovné něhy šerém soumraku,

tu Bohu by se samu zalíbilo, on sám by s výšin mračných oblaků, sem uchýlil se v klid a zapomnění, v modravých zvonků měkké objetí,

jež chvíli aspoň zabudit by daly mu tvůrčí dumy věčné napjetí – a ve prchavé pohádkové snění o lidském štěstí by jej skolébaly!“...

Tak muška děla – a již táhlý sten ji zhřížil hebce v sladký smrti sen... Za noci zimní – v bouře sněžném vání, v meluzin vzlyku, vichřic hovoru,

zmatené piskle vrabčí z nenadání v umrlčí vletlo komoru. O máry křídla jeho zavadila, jak o lem shnilé loďky Charona

a chladné hnízdo v temnotách mu svila, rubáše bílá, stlelá záclona. Hromnice žluté, světlo blíkající, děsilo plachou ptačí zřítelnici.

„Jak pustý svět! Jak příšerno a děsno, jak chví se dech a srdce kormoutí, zde samu tvůrci úzkostno a teskno by bylo v smrti mlčném zákoutí.

Zde zželelo by poznovu se jemu, že to, co stvořil k svému obrazu, tak stále chví se na propasti lemu – v objetí nouze, smrti, úrazu,

zde odsoudil by malicherný, bědný ten svět svůj sám Jehova nedohledný.“ Tak pískle vzdychlo – a již v noční hluši vydechlo snivou, zádumčivou duši...

Jak šťastná muška! V posmrtné ji kraje provází jas a štěstí života, jak pískle bědno ze života báje, mu zbyl jen žalm a smrti klopota!...

Však šťastnější přec i to pískle chudé, jež s bolem v nitru v prázdno zapadá, než srdce lidské, v jehož struně hude jen němá, mrazná žití záhada...

a neunavně, spoustou tuch a snění je hlodá, jak červ chorou kmene dření.