Můj krok se noří v písku závěj sypkou
po břehu siné, nekonečné pláně;
jak zpěvy chůvy děcka nad kolíbkou
tu šumí vánky, sladce, něhyplně
a vlahým dechem ovívají skráně;
lodiček roj na tmavomodré vlně
rysuje vesly stříbropěnnou rýhu,
v níž racek bludný křídlo stápí v mihu
a dál se béře v bystroletém spěchu. –
V opojném šumu, v sladkém vůně dechu,
v paprsků víru, barev duhojasu
tu duše trne skolébána v žasu.
Zhřížil jsem oko do čarovné hloubi,
v tu náplň barev peřestých a hravých,
v níž záře slunce s blankytem se snoubí,
v prsténců vodních operleném kloktu. –
Když, za šplíchotu vlnek usměvavých,
vynesla tůně z měkkých svojich loktů
směs lesklých lastur, medus, hvězdic četu,
jež ustrašena, v paprskovém vznětu
se v kámen vlhký hbitě přissávala
ramenem slizkým marném ve úsilí:
tu z nitra sny se teskné vynořily
a bolesť divná duši moji jala.
Jak medusa z vln mořských vyvržená
přílivem náhlým na kamení zprahlé,
ve hluchý spánek smrti pohřížena,
netuší těla ustrnutí náhlé,
ni barev skon, jimižto v jasu plála:
tak prchají a blednou vidma hravá,
jež opálem nám duši rozehřála;
v nejsladší chvíli tuch a písní chvění
je spláchne náhle vlna zimná, dravá
z teplého nitra plna snů a pění
na pustý břeh, jenž všedním žitím sluje
a snění všaké pískem pohlcuje!