Na Dívčím hlučný hodokvas dnes víří, číš veselí, až po kraj naplněná, jak růže kalich libodechou vůni rozkoše sladké po komnatách šíří;
hlaholem písní zvučí hradní stěna, na níž ve pýše královské své trůní ta čarovábná růže pětilistá, vždy stejně vnadná; i když v trsu pučí
i když do tmava žhavou lící hárá i když uvadlá ku skonu se chystá. Tak přepyšně již vzešla, zmohutněla ta větev svěží, šťavnatá a jará
na rozložitém Vítkoviců kmeni; tak dlouho těsněj vždy se přivíjela, jak svlačec modrý v úponkovém stisku, že udusila zrádnou pod zelení
i Přemyslovu nevadnoucí lísku, jež vypučela z otky oráčovy... Pan Oldřich sezval dobrodružnou četu zemánků drobných, purkrabí a manů
směs pestrou – jak změť cizopasných květů, jež pralesa kmen mocný opřádají; tím kmenem mocným – hojné panské zboží, kol něhož pne se těsnou ve lianu
bezduchý rej všech příživníků v kraji. Ač noci postup bujnou radost množí, ač v bujném plesu číš o číši zvoní; pan Oldřich předce smutně hlavu kloní
v svalnatou ruku... V trudném přemýšlení čas ob čas čelem horká dlaň se šine, jak setříti by z blány jeho chtěla s krůpějí potu, jež se z vrásek line –
i dusivé to, chmuryplné snění, v němž mysl jeho stuhla, skameněla. Nadarmo v dvorských šašků hodokvase pan Višně z Větřní, dvořan kratochvilný,
úsilím šprýmů sterých namáhá se zveselit chvilku tesknou mysl páně. Ač tak je panských pokynů vždy pilný, jak soudruh jeho, – jenž tam ve parkáně
pod brankou vjezdnou na Krumlově hradě se družkou svojí – statnou medvědicí provádí kejkle v laškovité vnadě: předc nezjasňuje pána zřítelnici,
předc Oldřich k němu ni na plachou chvíli nezvedá pohled chmurný, zasmušilý. Nadarmo Buzek z Rovného, Jan z Pluhu se paním koří, které v čarokruhu
kol pana z Růže pás uvily zlatý, jak světlušek rej; – duhobarvá četa, půvabná druž ta, – vonná bystroletá ševelem křídel chvějných neprolomí
tu mříži, za níž jako orel spjatý se potácí dnes Oldřich skaboněný. Myšlenky páně jinam obráceny. – Tvář zbrunatněla temně do krvava.
Před zrakem Oldry vyděšeným vstává, směsice zjevů, křivolaká, pustá – a křepčíc kolem unavených hledů jak vidmo z báje mohutní a vzrůstá
krvavé stopy zůstavujíc v sledu. Zas před ním seč se hrůzná odehrává, jež pod Táborem četné jeho voje, jak zralé klasy sklála, porubala,
tím srpem děsným, kterým v den ten žala v palcátů svistu ruka Hospodina osení svoje, jímžto sudbou věčnou měla být smyta pronevěry vina.
Pro ztrátu vojsk svých padlých v chrabrém šiku pán slzy nemá v zasmušilém zraku, vždyť hrstka to jen bídných nevolníků přirostlých k hrudě – kde se množí, kvete,
jak v panském roli stvol vlčího máku. Jej osten jiný, palčivější hněte... To vzpomínka, že onen chuďas selský, ten Mikeš z Husi tvrze pobořené,
se odvážit směl pokyn velitelský zahřměti v ucho páně pokořené – a více ještě, že ten Smílek z Křemže, jejž skrotit pán chtěl jako jezevčíka,
co neposlušně v lovčí smeči skemře, a zvědavě se pánu plete v nohy: – že troufal sobě on, červ přeubohý sledovat šlépěj zlého rozkolníka
a hodit k nohoum, jemu, Vítkovici nerovné vády směšnou rukavici... Tu stichnul náhle šumný hovor v sálu. Pán vytrhl se z horečného snění,
když uzřel Evu, lepou milostenku, mistryni švarnou panských bacchanálů... – Na povel její dívky čárovnadné – se vyhrnuly za ní ze přístěnku
a řadily se ve skupiny ladné. Rej bujný síní zaburácel jasnou – – jak rusalky za šera na pažitě dívčiny v tanci hopkovaly hbitě; –
nožky se chvěly pod sukénkou řasnou v rolniček chřestu, jimiž tanečnice si ověsily kotník růžovatý. Do tmava nachem líce jejich vzplála
palčivým dechem vášně rozehřaty; – pohledem snivým žhavě laškujíce, na prsa ruce kladly v roztoužení, kde pod živůtkem, v čarovábném chvění
se bílá, burná ňádra ukrývala; odtud se k ústům ručky nesly v mihu polibek sterý hostům vzkazujíce. Kynula Eva – stichly bajadery
růžovým prstem v tanci přimrazeny. Pán střásl rázem dusných vidin tíhu, jat bleskným žárem pohledů té ženy, jež takou vášně čaromocí žhaly.
Myšlénky prosty srdcervoucí dumy, se lásky ohněm plápolavým vzňaly. – Vzchopil se Oldřich; kolem v pestré tlumy se hodovníci seskupili hbitě –
a hlasem chvějným, ostrým, pronikavým zazvučel ret, v němž každá žilka hrála nezměrnou vášní: „Evo, okamžitě rci nyní slovem sladce usměvavým,
čeho by duše vnadná tvá si přála, já splním věrně – svědkem volám Boha! – tvou tužbu všakou – byť se smrt v ní kryla.“ A Eva na to tiše odvětila:
„Já hlavu žádám Biskupce si Jana! O pokyň, kníže, rukou všemohoucí; – jak Herodias divou touhou planu, zřít krev tu jeho rudým nachem žhoucí,
ta líce siná katem porubaná, jež hlásala kdys největší mou hanu. O! žár mé pomsty uhas, ukonejši, o rozpomeň se, pane přelaskavý,
na děsnou onu krutých úkor chvíli, již na Krumlově v pyšném chrámu Víta jsem zažila kdys – druž tvá nejvěrnější na pranýř hanby slovem jeho vbita
před hučícími, rouhavými davy, jež kolem mne jak dravé feny vyly a zvuk slov jeho mrzkých opáčily. Na kázání to, pane, vzpomeň sobě,
kdy bídník ten, jenž před zástupy hlásal, že předchůdcem je vyvoleným páně, – ač Antikristu cestu upravoval: – tak zuřivě se litým slovem kasal
na Evu tvoji, že se její skráně, v té pološeré velechrámu kobě, do tmava rděly –; když tam vypravoval „o rozkošném a sytém živobytí,
o frejích, tancích, rufiánství peském, jež tyje z krve nebohého lidu – a ukájí se jeho na porobě – jak pohrdal tam zlatohlavů leskem,
– jež na čele se panských krásek třpytí: – jak on – ten světec! – vzrušen v svatém klidu tam hřímal kletbu v rozlícení mnohém na hlavy dívčí, jež v nelepé zdobě
kudrlin divných strou se do široka a pnou se vzhůru převysokým rohem. – Jak při tom na mne zuřivé své hledy obracel zlostí sesinalý, bledý...“
Při slovech těch jí hněvná jiskra z oka vyšlehla bleskem – chvatem přeletěla pod brvy pána svraštělé a dumné. „Přiveďte vězně!“ drsná slova zněla
a zvuk jich ihned ohlas tisícerý opáčil v bouři jásavé a šumné. Veselým rejem nožky lepotvárné křepčily kolem křesla hostitele.
Eviny líce, unylé tak švarně jak měsíc, svrhna mraků závoj šerý, zasvitly plným, čarovábným leskem, Oldřich v ně zhřížil myšlení své celé
i duši skřehlou, zamrazenou steskem.
Cookies on Poetry Cove