Pod střechou naší vlaštovky
na římse hnízda měly,
lítaly plný boží den
a bylo jich dům celý.
Zmizelo jedno po druhém,
jak vypíchal by oči,
a prázdným jenom vikýřem
se mrazný vítr točí.
Tak divně jeho ševely
tím nočním tichem znějí,
jak chůvy rty, když s pohádkou
se k děcku uklánějí.
Čas ob čas vyzní v ostrý zvuk
ta hudba přidušená
a tu pak člověk procitá,
mna víčka rozesněná:
a jest mu jako děcku v snu,
když po andělích práhne,
a zatím jenom v suchou dlaň
ospalé chůvy sáhne.