Vítr.

Ten vítr hučí venku a běsně burácí – v něm duše jako stéblo se zmítá, potácí. –

Zda novou spoustu vnese? – zda obzor očistí? – zda požehnání vduje? – zda kletbou zasvistí?

Tou bědnou zemí českou zlá skučí vichřice – zalétá v každou chatku divoká vánice. – –

Až retem jejím v humně se pleva oddělí, – dejž Bůh, když jenom přehouš zrn zlatých zbude-li.