Snivý cinkot mandoliny
ssaje vlna unylá,
s arkýře se plachým stínem
chýlí hebká mantila.
Hedváb šustí – temnou clonou
kývá ruka bělostná,
přes mramor se perly zvukem
snují slova milostná.
Srší jiskrou blyskotavou,
kanou v duši rozňatou
jako s vesla zlaté kapky
ve lagunu hvězdnatou.
Má gondole – černá rakev,
clona – příkrov spuchřelý,
a vln šplíchot – mluva ze sna
těch, co dávno zemřeli.
Žhavé moře výspy Lidu
líbá vášní neskojnou,
v mrtvém vedru akácie
sní tam vůní opojnou.
Hvězdy sypou žhavé jiskry
na Rialta zimný práh,
na němž švarná Venécie
dříme jako na marách.
Mrtva... spí bez diademu –
zpěv můj v lagun jezeře
slétá kvítkem imortelky
jí ve vlhké kadeře.