Appijskou cestou v slunci za poledne jsem kráčel kdysi; – za mnou město věčné, pod kuplí Petra v dáli nedohledné, obrovské svoje rozkládalo údy –
a kolem v pláni teskné, nekonečné se pod blankytem tmavým rysovaly ubledlou lící, pohříženou v trudy starého Říma ssutiny a valy,
nad nimiž cypřiš, jako nad mohylou, skláněla clonu větví zasmušilou. U kostelíka bílého jsem stanul, jenž samoten tu v pustinách se zdvihá;
ze dveří chlad mi v horké skráně vanul, jímž oddýchala stinná chrámu koba; – na prsa klesla olověná tíha, když zjevil mnich se s tesknou, bledou lící; –
jak duchové pak kráčeli jsme oba, tlumeným krokem s rozežatou svící, po schodech kluzkých, v mrákotavém stínu, do tajemného země svaté klínu.
Té země svaté!... Kde klíčilo tiše božího slova símě blahoplodné, jež rozsévačem s dalné nebes říše po bídném lidstva rozséváno kraji,
zapadlo zde do půdy přeúrodné; když světem starým vířil zápas lítý, zde, slzou hořkou zaléváno v taji, vzpučelo náhle ve strom rozložitý,
jehožto větve, plné jaré síly, kraj světa celý rázem zastínily. V bludišti hrobů octli jsme se náhle, jež nad sebou tu vytesány v skálu,
snou do hloubi se v řadě chmurné, táhlé, tu i tam vetchou uzavřeny mříží, za nížto v rudém, blyskotavém palu hliněný kahan světlem věčným svítí;
a krůpěj, co se s vlhké stěny hříží, tu jako slza v popeli se třpytí... Řad za řadem pak ztrácejí se v důli hrobovce tmavé – mrtvé duchův úly!
Mnichova svíce zaplašila chmury a došli pak jsme na prostranství malé, kde matný paprsk třepetal se s hůry, skulinou klenby jako hvězda svítě.
Před námi oltář v skále vyvětralé, chud, beze kvítí, bez okrasy, zdoby, jak žebrák tu se v dusném tajil krytě, v pozadí siré, zádumčivé koby
a vzpomínal zde, v šerých mohyl klínu, na první oběť, milou Hospodinu! Roj vidin pestrých ovanul mi skráně; hrobovce tmavé oživnuly rázem,
z nich kupily se kolem stolu Páně věřících mrtvých nekonečné davy a čelem zbožným vrhaly se na zem, když chléb a víno v první paměť spásy
pozdvihal světec v gloriole slávy a chorálem se rozzvučely hlasy, jazykem sterým ctíce Jediného i tajemství to těla vznešeného!
Pak – jak by náhle vichr zaburácel a blesku žehem mrtvá země vzplála – zřel jsem, jak zástup v hrobovce se kácel, a jak by šelem stáda rozlícená
v ulice mohyl posvátných se hnala a zatínala v krvelačném sváru v ta mučedníků těla posvěcená zub rozkacený, osten břitkých spárů,
co z Palatinu zatím v chumelici sem padal paprsk – Neronových svící! Pryč, vidmo charé! Vzhůru, mnichu, zase! shas pochodeň o sarkofágu hranu;
ať líce smutná zaplá v slunném jase a větřík vonný duje do kadeří! Líp naslouchati v sladkém jeho vanu těm smavým bájím čarovného jihu,
jež ševelí tu v granátovém keři a světluškami blyskotají v mihu: – než lkáti zde nad věků hrobkou stmělou. velikou, slavnou, ale – spráchnivělou.
Cookies on Poetry Cove