Co v bájích dětských se mi zjevovalo, co přelétalo v plachém snění mém, co v čarokruh mne tajeplný zvalo půvabných zjevů přeludem:
to zřel jsem náhle, jakby za svítání mrak zaplál zoře zákmitem: přede mnou město věčné v páře ranní se rysovalo blankytem.
Ku posvěceným prahům apoštolů jsem připutoval z daleka, kde dřímá v snivém Tibeřině dolu snah lidských duma vševěká.
Kupole šedá obloukovým vzmachem, k nebeské báni pjala se, jak hlava boží obestřená nachem v myšlénky tvůrčí úžase.
A pod ní dlouhým tísnilo se řadem věncoví postav kamenných, jak cherubů sbor před edenu sadem s tím lesem mečů plamenných.
Od vodometu – jehož vlahé pěny rosily skráň mi, žhavou plec – jehlanec modlám kdysi zasvěcený, jejž vztyčil papež pastevec,*)
mně prstem tenkým k branám ráje kynul. Tam duše tíhla nadšená, – však zvolna jen se kročej matný šinul a poklesala kolena.
Pak rozvila se před mou sžaslou tváří Petrova chrámu veleba, v níž boží duch, jak v třpytné hvězdné záři, od věků rád se kolébá,
v níž holubice víry zlatoryzé od římsy k římse přelétá s haluzí míru, která v jarní míze v ochozů přítmí rozkvetá.
U hrobu Petra vnořeného v stíny, pod mramorovým balvanem jsem stanul, jak syn bájné Ukrajiny, před svatým stepi kurhanem.
A hlavou snivou tísnily se v mihu myšlénky v bouřném víření, jak laštovek roj, když vesluje k jihu zimavou mlhou jesení.
Poklek’ jsem zbožně u noh sochy svaté před Petra trůnem velmožným, kde leskne kov se v plísni rezovaté zulíbán retem pobožným.
A poprvé zas v žití divé vřavě, zde v klenbě chrámu vznešené, jsem k Hospodinu horoucně a žhavě pozdvihl srdce skroušené.
I modlil jsem se jako děcko snivé, s tou duší nade padlý sníh: co bajkou jen a chorým sněním dříve nazýval duše zpupný pych,
to růžojasem rajských světel náhle opředlo tichou chrámu šeř, jak světlo, jímžto kdys na poušti zprahlé Jehovy zaplál pustý keř.
Opodál, mistra dlátem vytesaný, dlel na kolenou velekněz, na jehož pokyn kdys ty boží stany se pyšně vzpjaly do nebes.
Jak prorok boží, když na boku skály ždal spásu svému plemeni a sepjaté mu ruce podpírali, by neumdléval v modlení:
tak v klenbu hvězdnou Pius osamělý zrak upíral zde kamenný, kde mosaikou obrovskou se skvěly Petrova jména písmeny. –
Hloub v chrám jsem vešel – bílé jeho stěny se rozstoupaly v dál a dál. bez konce, jak les kouzlem obestřený, jenž chodce v stín svůj vylákal.
V nich zabloudil jsem duší osiřelou a tajeplná vidina zas vyvábila bytost moji celou přízraků čarných do klína.
V záchvatu kouzla, touhou roznícený, jsem uzřel náhle smavý kraj, paprskem slunce zpola osvícený, jak zaslíbené země ráj.
Před zrakem mým se rozvlnily davy, palmovou strouce větvici – Jemu, jenž omhlen gloriolou slávy, na prosté klusal oslici.
Ku branám chrámu kroky Jeho tíhly – v ten nerozborný církve val, jejž v milosrdí věčném nevystihlý na skále sám si zbudoval.
Pak vstoupil ve chrám – minul baldachýny, zářící s trůnu, s pyšných stěn, k rybáře sošce ponořené v stíny usedl divně rozteskněn...
Má duše ze sna náhle procitnula, veleby dechem, ovatá – – a přede mnou se bájně k nebi pnula zas kuple chrámu hvězdnatá.
Cookies on Poetry Cove