V úzkostlivém rozechvění
ňádra tvá se ku mým tulí,
jako zvonce bílých květů,
by je mrazy nesžehnuly.
Zdřímni tiše na mých rukou,
přimkni víčka rozesněná,
polož hlavu zlatovlasou
na má prsa roztoužená.
Zaslech’ jsem tam hovor písní,
jež se chtějí rozzvučeti,
jako z jara ševel poupat,
když hodlají rozpučeti.
Až rozkvetou v sladké zpěvy,
budou hladit vlásky tvoje
jako vonné řasy květů
zlatých včelek šumné roje.
Budou se na útlých stoncích
před tvým zrakem kolíbati,
budou chtít tvé bledé líce
do červánků zulíbati.
Dřímej tiše na mých rukou
sen života nejkrásnější,
nemám pro tě jiné těchy,
když tě píseň neskonejší.