Trocnovský dvorec tichounký se šeří
ve slunných lučin smaragdovém třpytu,
a pod ním v olšin tajeplném krytu
se tůně vodní hebkou vlnkou čeří.
Tam vzkvetlá právě vodní růže mladá
zroseným okem v hladině se zhlíží;
tam ve stulíku listí kopinatém
přeslička bájí na tisíce spřádá,
a lyska, bloudíc podkovkovou mříží,
před chodcem plaše ukrývá se v sítí,
jež nade černou hlubinou se třpytí
třaslavých klasů žhavorudým zlatem.
Krok dál se šine – nepokojným chvatem,
pomněnek rounem v doubravu se plíží,
jež v pozadí tam klikatými rysy
lemuje obzor tmavomodrý, dumný.
Jak ticho kol! – Jen stromů oddech šumný
v žežulky táhlý žalozpěv se mísí;
jen křídel ptačích jemné šelestění,
žíhaných cikád zvonkovité pění
doléhá jako měkká hudba k sluchu.
Jen kročej ještě – již se blíží noha
v to drahé místo. – Srdce v bouřném ruchu
tu bije náhle v ňadrech rozechvělých;
jak v poušti, kde plál ohnivý keř boha,
hovoří s korun stromů obemšelých
hromovým hlasem ústa Hospodina:
„Zde obuv sejmi, chodče, s nohou smělých,
jež do mého tu vkrádají se týna
a depcí svatyň mého bojovníka,
v němž se mi v Čechách nejvíc zalíbilo.“
Hlas měkne, v šumu rozplývá se, zniká
a ticho tu zas – tajemno a milo!