Na břehu moře siného
jsem uleh’ laurů pod keře,
když teplý vánek zadýchal
v jich lesklé, vonné kadeře.
Hloub oděla se v drahokam
jak odaliska východní,
ji v lože zlaté provázel
řad rudých nebes pochodní.
Šum teskný, jako ze sna sten,
zavzníval dálným sklepením,
vln bílá ňádra dmula se,
vroubena stříbra třepením.
Vln šplíchot – srdce bouřný ruch
a slza spadla do moře,
zaplál jsem láskou divokou
k té přenesmírné prostoře.
Nad snící moře hladinou
vyplula hvězda bludice
a hledla zrakem slzavým
do čárných světel směsice.
Vln šplíchot – světla prudký kmit
a hvězda spadla do moře;
zaplála láskou divokou
k té přenesmírné prostoře.