Od rodných prahů v slunnou Itálii nadšení hnalo kdys mé kročeje, v Savonaroly město – v čárnou Florencii nad Arna šumné, dravé peřeje.
Rajskými dveřmi *) v podvečerní chvíli jsem vešel v kapli Baptisteria, opodál s dómu štíhlé Campanily zvučelo šerem Ave Maria!
Oltářní sochy kladly dlouhé stíny po mosaiky pestrém kamení, měsíce paprsk mihotavý, siný mešního roucha líbal třepení.
Můj krok se bořil v kámen vyvětralý, náhrobních desek písmo rozrýval, s ním ptáčat pískot, pozdní, rozespalý, v ambitech kaple smutně dozníval.
Náhrobků mramor rozjasnil se v bělo, jak sfingů řada v temné aleji; tu o sarkofág zavadilo čelo, na stěně poblíž rajských veřejí.
Nad rakví křížem ruce sepínala postava chmurná v kněžském ornátě, se stropu clona baldachýnu vlála, v ní klíče Petra, tkány v brokátě.
Pallium vlnou bedra ovívalo, na ruce skvěl se prsten rybáře; kaménků tisíc barevných si hrálo na berle z plechu, žluté tiáře.
Brunatné čelo, chmurně rozesněno pod diadému sponou zářivou, snad vášní divou bylo skaboněno, či temnou jenom bronzu olivou?
Ač oko v sloupu – z brvy mračné husté blesk zloby šlehal hněvný, klikatý v noc kolem; líce oholené, pusté, rty k proklínání z tuha sepjaty.
Mně zdálo se, že pod pokrývkou z kovu, snů černých přízi kněz dál utkává; mně zdálo se, že v sarkofágu krovu se týčí vzhůru jeho postava.
Jan papež – – Cossa! **) démon hříchu viny, božího hněvu děsné rameno, sen z Pathmu, oděn v Antikrista stíny, před nímž se chvělo lidstvo zděšeno.
Meč nahý, který v středověké noci o hlavu lidstva rozbil Hospodin, že modlu sdělal v kněze pychu moci, před Baalem klekal podlý země syn!
Že pohřbil ducha vzlet a sílu paží jak Simson v klínu Delily, že, slepý hudec, stával na zápraží, když v zlatých síních bozi hýřili!
Postava hrůzná ku klenbě se pjala na netopýří, tmavé peruti, však sotva vzletla, zase upadala, jak satan sražen s nebe klenutí.
Mně dál se zdálo, do kaple že vchází stín bledý Mistra z dalné Kostnice, a zlaté zrní, jiskry kolem hází, v nichž plála druhdy jeho hranice.
I mněl jsem tehdá, že mi ve sluch bije divoký jekot vlny Bodmanu, posvátných žalmů teskná melodie, rákosí ševel v Rýna limanu.
A zatím jenom podál drkotala, tiára z plechu větru v záchvatě, na rakvi klidně ruce křížem pjala postava chmurná v kněžském ornátě.
Cookies on Poetry Cove